„Zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní.“
Dokumenty nejsou typem filmu, na který běžně vyrážíme do kina. A trabant není auto, se kterým bychom chtěli vyrazit na cestu kolem světa. Režisér a cestovatel Dan Přibáň se snaží vyvrátit obojí, nutno dodat, že se mu to daří.
Po divácky úspěšných filmech Trabantem Hedvábnou stezkou, Trabantem napříč Afrikou a Trabantem Jižní Amerikou se Přibáň rozhodl pokračovat ve svérázné cestě kolem světa. Tentokrát se devítičlenná posádka vydala dvěma žlutými trabanty, polským Fiatem zvaným maluch a veteránskými motorkami čezetou a jawou z australského Perthu přes Východní Timor, Indonésii, Malajsii a Thajsko. Cílová destinace: Bangkok.
Celý snímek lze rozdělit do dvou celků. Nejdříve je tu vyprahlá Austrálie a žluté stroje překonávají nejznámější nezpevněnou zkratku přes centrální Asii, liduprázdnou Great Central Road. Po přesunu na kontinent nám tvůrci představují i obyvatele zemí a jejich kulturu. Ačkoliv tato nesourodost dvou polovin dokumentu může působit zmateně, celkový dojem nijak výrazně nenarušuje.
Trabantem do posledního dechu nám nabízí jak cestopis, tak roadmovie.Trabantem do posledního dechu nám nabízí jak cestopis, tak roadmovie, přitom se nás nesnaží poučovat a zahlcovat fakty o daných místech nebo ohromovat záběry na přírodu, spíš se zaměřuje na prožitek a cestovatelského ducha. Důkazem a inspirací, že životní filozofii člověka nic nezastaví, je fakt, že kromě českého a polského auta se na strastiplnou cestu vydala i dvojice vozíčkářů v upraveném vozidle.
V průběhu cesty se „káry z NDR“ sem tam porouchají, několikaměsíční putování je plné pádů a překážek, představuje zatěžkávací zkoušku přátelství i vztahu dvou protagonistů – „žluté ponorce“ se zkrátka cestovatelé nevyhnou. Jestli se dostanou do Bangkoku, nebo zvítězí zdravý rozum, účastníci expedice sami do poslední chvíle netuší.
Po návratu členové výpravy a zároveň tvůrci snímku vybírali z videomateriálu přesahujícího 600 hodin. Právě kamera, kterou má na svědomí Zdeněk Krátký, je jednou z největších předností filmu, ačkoliv Dan Přibáň se svou partou cestovali bez televizního štábu. Jako skvělý nápad se ukázalo využití kamer, které měli členové posádky na hlavách. Máme tak jedinečnou možnost dostat se přímo do trabantů nebo vidět pád z motorky očima jezdce. Oproti minulým dílům, které dávaly větší důraz prostor krajině, teď máme pocit, že jsme s cestovateli ve víru dění.
V Indonésii se sehraná posádka ocitla v době, kdy probíhalo masivní vysazování stromů kvůli zisku palmového oleje. Zážitek z apokalypticky vypadající krajiny zahalené všudypřítomným kouřem je podnítil ke spolupráci s organizací Koalice proti palmovému oleji a záchranným projektem pro outloně váhavého, jehož zástupci vymírají kvůli překupníkům, kteří jej prodávají po celém světě jako domácí mazlíčky.
Trabantem do posledního dechu je film, který má potenciál svou myšlenkou oslovit všechny věkové kategorie a hraje si s poselstvím, že život není závod, ve kterém není kam spěchat.
Snad ten trabant vydrží dýl než moje roztržená košile.
Řekněte mu, že to nejde, a on to udělá.
„Jedem, co svedem, veselej život vedem.“
Trabantem do posledního dechu
Trabantem do posledního dechu je film, který má potenciál svou myšlenkou oslovit všechny věkové kategorie a hraje si s poselstvím, že život není závod, ve kterém není kam spěchat.
- Hodnocení