[singlepic id=2818 w=200 h=200 float=left]Krásná pozemšťanka Melanie nechť se dostaví na odčervení.
Hostitel, jediná kniha od Stephenie Meyer, kterou jsem zatím četl, si v mém srdci uchová zvláštní místo už jen proto, že představoval mou první zkušenost s ebookem. Nevědomky jsem se čtením hodně dopředu připravoval na další rozšíření onoho námětu pro ty, jimž nestačí pouhý text. Kdo by se jim divil… Na rozdíl od Twilight ságy není u předlohy zatím jisté jakékoliv pokračování, ale i tak se díky známému jménu dá považovat zfilmování za rozumnou investici.
Navíc vize Země ovládané mimozemskými mozkovými parazity představuje v rámci sci-fi určitou zaběhnutou tradici, ale také poskytuje prostor k experimentům. Meyer učinila jednoho takového vetřelce v těle lidské ženy hlavním hrdinou a dějiště obsazené planety využila dle svého zvyku ke stvoření fantaskní lovestory. Vzhledem ke všem okolnostem jsou tedy kniha a film riskantní. S paranormálními romancemi se setkáváme především ve fantasy sekci literatury a i v ní by takto použité prvky vyčnívaly. V rádoby realističtější science fiction nás jenom utvrzují, že autorka může sice pracovat s určitými konvencemi, ale v zájmu zábavy je nakonec vyzve na souboj. Krajní neobvyklost na kvalitě jen přidává, když je příběh ve své podstatě solidní, což je u Hostitele dobrá zpráva.
To neznamená, že by zpracování „ujetého“ konceptu bylo bez rizik, ale pomáhá mu snaha herců i filmového štábu. Saoirse Ronan umí jako mimozemská Poutnice nasadit výraz tváře, který standardně upozorňuje na původ z jiného světa a pomalé zvykání si na Zemi, aniž by u toho vypadala „mimo“. Její dialog s vnitřním emocionálním hlasem nedobrovolné hostitelky jménem Melanie vyvažuje počáteční nepřístupnost cizinky na naší planetě. Také vychází najevo protiklad mezi silným lidským pudem sebezáchovy často doprovázený násilím a altruismem mimozemských „Duší“ mezi sebou mírumilovných, ale pragmatických ve vztahu k jiným bytostem. Až se mi chce říct, že Ronan je lepší herečka než Poutnice a Melanie jako postavy.
Šťastné obsazení se netýká jenom jí. Diane Kruger se tváří jako všechny Duše většinou vlídně, ale netrvá to dlouho, aby její Hledačka předvedla jedovatou a ostrou mrchu. Starý William Hurt a mladičký Chandler Canterbury zase dojemně poskytují Poutnici/Melanii staronovu rodinu jako její strýc a mladší bratr.
Bylo by nesmyslné srovnávat Hostitele vyloženě s Gattacou, ale režisér Andrew Niccol opět zprostředkoval sterilní a ne úplně příjemnou budoucnost použitou jako kulisu silně osobního příběhu. V samotném převedení knihy dokázal úměrně posílit drama, kde to bylo možné a nudnější části tak buď opepřil, anebo zkrátil. Snad největším kusem textu nevpuštěným do scénáře jsou různé informace o dalších mimozemských rasách, které by asi opravdu film jen zbytečně natahovaly.
To neznamená, že by neexistovaly problematické části. Z dlouhého období mezi útěkem Poutnice z civilizace a událostmi vedoucími k pointě je cítit občas bezradnost a pomalý posun, jež má zjevně teoreticky oživit láska. Děsím se jejího hodnocení. Melaniin přítel Jared (Max Irons) si nutně žádá o víc vlastního prostoru, ale místo toho se o něj musí dělit s Ianem (Jake Abel) – narychlo připlácnutým ctitelem Poutnice. Jejich vztahy působí, spolu s dalšími zápletkami, jako prolog s hlavní kapitolou v nedohlednu. Úvahy o lidské násilné povaze by se daly zvýraznit víc, kdyby zdejší pozemští vrahouni byli o něco brutálnější.
Příběh je rozhodně výjimečný a možná si jej stejně jako Stmívaní oblíbí spíš ženy. Vybíravější jedincí obou pohlaví alespoň ocení, že se u jmen Melanie, Jared a Ian nebudou muset ošívat tak, jak se jim to možná děje u Belly, Edwarda a Jacoba. Krom toho si mohou vychutnat pěkný cizorodý svět s jeho obyvateli, pěkným obrazem i soundtrackem a chytlavým přístupem.
„Ty na té lesklé ploše, odveď mě ke svému veliteli!“
[singlepic id=3627 w=400 h=300 float=center]
Mají dlouhou pracovní pauzu. Parazité mezi parazity…
[singlepic id=3629 w=400 h=300 float=center]
„Tohle je Sióóóóón!“
[singlepic id=3635 w=400 h=300 float=center]
Příběh je rozhodně výjimečný a možná si jej stejně jako Stmívaní oblíbí spíš ženy. Vybíravější jedincí obou pohlaví alespoň ocení, že se u jmen Melanie, Jared a Ian nebudou muset ošívat tak, jak se jim to možná děje u Belly, Edwarda a Jacoba. Krom toho si mohou vychutnat pěkný cizorodý svět s jeho obyvateli, pěkným obrazem i soundtrackem a chytlavým přístupem.
