Návod na přežití v uspěchaném světě.
Postarší hlavní hrdina Hirajama (Kódži Jakušo) žije svůj život bez ohledu na to, jak si ostatní lidé představují, že by ho měl žít. Vymyká se pravidlům společnosti a vydáváme se s ním na nesmírně obyčejnou a zároveň fascinujícím způsobem inspirativní každodenní pouť Tokiem. Divák má za pomalého běhu událostí dost času zamyslet se nad vlastním životem a hodnotami.
Snímek ale není nudný (tedy samozřejmě záleží na divákovi), v každodenní rutině nacházíme postupně jedinečnost každého jednotlivého dne – a pokud ji nevidíme my, Hirajama ano, a my se to od něj učíme. Jestli jej něco vystihuje, je to fakt, že žije malými radostmi. Během sledování snímku poznáváme – a učíme se chápat – že mu pocit štěstí přináší rockové písničky na kazetách, líbivé fotky, kvalitní četba, nebo kupříkladu (a především) čistá toaleta. Jejich čištění je totiž jeho každodenním chlebem, a dělá ho naprosto šťastným.
Japonsko-německý snímek velezkušeného režiséra Wima Wenderse přesvědčivě zachycuje vděčnost a pokoru hlavního hrdiny. Nemusí nám až pod nos servírovat nosné myšlenky snímku, časem k nám připutují. Hirajama dokazuje, že není nutné se za něčím honit, mít peníze a být za každou cenu ambiciózní, abychom nalezli štěstí. Tedy alespoň pro něj to představuje štěstí, a vyžaduje to od něj také sebekontrolu a oběti. Postupně zjišťujeme, že si tuto cestu zvolil vědomě a vedla k ní bolestivá, avšak nutná rozhodnutí.
Tato filmová podívaná je naprostým opakem pozlátka, které nám nabízí sociální sítě.Stres a nečekané věci, jako nenadálé události vybočující z jeho rutiny, Hirajamu velmi znepokojují, ale i v nich je často po chvíli schopen najít záblesk radosti. Ovšem honba za kariérou a extrémní hromadění majetku či drahých věcí mu nic neříkají. Prostě není typickým současným člověkem. Tato filmová podívaná je tedy naprostým opakem pozlátka, které nám nabízí sociální sítě. Nenavštěvuje okouzlující lokace (i když nutno uznat, že z průměrné české veřejné toalety by Hirajama nejspíš s pláčem utekl) a servíruje nám zdánlivě obyčejné činnosti. Zatímco okolí touží po něčem novém, vzrušujícím a perfektním, hlavní hrdina má své rituály, jeho práce vyžaduje svůj čas, aby byla dobře odvedena, stejně tak samotný film. Díky svému skromnému poslání dělá svět hezčím místem. Z našeho pohledu nejspíš nežije dokonalý život, ale on by na to měl jiný názor.
Snímek si plyne hodně poklidným a rozjímavým tempem, přesto nám nabízí několik zajímavých setkání, které naruší hrdinovu rutinu. Rozhodně se nás nesnaží umořit nudou, ale divák musí počítat s tím, že je potřeba, aby se nad dějem zamýšlel, či si nevyřčené věci domýšlel. Přitom je to snímek nesmírně milý a zdánlivě obyčejný, sladký, ale nepřeslazený, loudavý, ale nikoli uzívaný.
Divák by měl k Dokonalým dnům přistupovat s vědomím, že jde o pomalý snímek, který ho pravděpodobně přiměje nahlédnout do svého nitra a má až meditativní charakter. Po jeho zhlédnutí můžeme vědět více nejen o hlavním hrdinovi, ale také o sobě, a možná si dokážeme odnést nějakou tu inspiraci pro vlastní život. Takový přesah nabízí jen velice výjimečné snímky.
Nejdřív práce, potom zábava.
Vše záleží na úhlu pohledu.
Japoncům můžeme veřejné toalety závidět.
Dokonalé dny / Perfect Days
Divák by měl k Dokonalým dnům přistupovat s vědomím, že jde o pomalý snímek, který ho pravděpodobně přiměje nahlédnout do svého nitra a má až meditativní charakter. Po jeho zhlédnutí můžeme vědět více nejen o hlavním hrdinovi, ale také o sobě, a možná si dokážeme odnést nějakou tu inspiraci pro vlastní život. Takový přesah nabízí jen velice výjimečné snímky.
- Hodnocení
