Recenze: Konkláve je důmyslný thriller převlečený za náboženskou detektivku

Nová řada soutěže Vatikán hledá papeže, moderuje Ralph Fiennes.

Máte rádi filmy, kde je každý slovní obrat nosný a každý pohled podezřelý? Konkláve odkrývá své kvality pomalu, ale ne nudně, a hlavně stojí za náš čas. Sledujte staré muže v hábitech, kteří pletichaří, aby získali pozici až posvátnou, na pozadí vatikánského umění a staleté zášti. Je to jako Survivor pro kardinály, intrikaření od začátku do konce a tvorba kmenů se stejnými hodnotami, jen bez sportovních výzev, zato se spoustou latiny.

Ve filmu Konkláve režiséra Edwarda Bergera jsme zavedeni do stinných zákoutí Vatikánu, kde se kardinálové scházejí, aby rozhodli, kdo získá povýšení na ředitele společnosti, ehm, tedy pozici příštího papeže. Jde o hru plnou strategií, podvodů a dramat, která jsou obvykle vyhrazena televizním reality show. Ralph Fiennes hraje kardinála Lawrence, děkana kardinálského kolegia, který žongluje s krizí identity a zároveň řídí konkláve, v němž se střetávají obří ega a lidské vlastnosti, které nejsou v Bibli zrovna vychvalované.

Vše se pomalu rozjíždí a láká nás do světa rituálů, tajemství, šeptandy a klasického boje o moc.Vše se pomalu rozjíždí a láká nás do světa rituálů, tajemství, šeptandy a klasického boje o moc. Ale jakmile začnou létat hlasovací lístky, podívaná je to rozhodně poutavější než nedělní bohoslužba. Sledujeme střet tolerantních liberálů a konzervativců, kteří by z Vatikánu udělali středověké muzeum, kdyby mohli. Stanley Tucci v roli kardinála Belliniho přináší smířlivý nádech, slibuje změnu a přitom útrpně přiznává, že tuhle pozici vlastně nechce, “ale když jinak nedáte…”. Tremblay v podání Johna Lithgowa zase dokáže ztělesnit oportunismus tak, jak to zvládají jen kandidáti na amerického prezidenta. Přidejte kardinála Tedesca v podání Sergia Castellitta, který s nostalgií vzpomíná na časy latinských mší a pořádnou dávku tradice, a máte konkláve, které stojí za to sledovat. Závěr nebude každému po chuti a může se zdát pohádkový, naivní, ale sledujeme přece jen film, a buďme vděčni, že alespoň v tom filmovém světě můžou věci končit idylicky, když ten reálný nám takovou variantu moc často nenabízí.

Vizuální stránka Konkláve je bohatá na vatikánskou velkolepost, kamera Stéphana Fontaina nám však dopřeje také klaustrofobický pohled do skromných prostor, kde jsou kardinálové po celou dobu uzavření před světem. Berger nás nenechá kochat se přepychem příliš dlouho. Vatikánské zlato a mramor se brzy ponoří do tajemného šera a úzké, tmavé chodby a posvátné sochy vytvářejí spíše atmosféru zrady a úskoků než útěchy a lásky k bližnímu. Vše podtrhuje hudba Volkera Bertelmanna se smyčci, které dokážou dodat naléhavost a důstojnost, které je tu tedy už tak až až. Co se týče hereckých výkonů, Fiennes není namyšlený intelektuál, předvádí excelentní výkon s tou správnou dávkou únavy ze světa a pochyb o … lecčems. Jeho postava se potýká s osobní krizí víry a zároveň se snaží orientovat ve změti aliancí a zákulisních dohod. Většina jeho hereckých kolegů je obsazená tak bravurně, že by svou roli každý skvostně zahrál, i kdybychom je vzbudili ve tři ráno po lahvince mešního vína.

Berger přináší napínavou režii a herecké výkony na celé čáře září, přičemž herci vnášejí do svých rolí tu správnou směs šarmu, pochyb, ambicí a zloby. Musíme být připraveni na spoustu dialogů, nemůžeme čekat, že si to kardinálové rozdají pěstmi. Konkláve odvádí mistrovskou práci při vytváření poutavého církevního světa, který dokáže být pro diváka zábavný. Kdo by to byl řekl, že můžete být napjatí, kdo vyhraje volby ve Vatikánu? A že nám bude nakonec líto, že nešlo o reality show?

„A ty jsi ještě nepřešel na elektronické cigarety?“