Recenze: Gladiátor II je epický, krvavý a… povědomý?

I ty, Scotte?

Dámy a pánové, pořádně si utáhněte sandály, protože Ridley Scott nás vleče zpátky do starověkého Říma, ať se nám to líbí, nebo ne, abychom se stali diváky dalších gladiátorských zápasů. Jeho nové dílo vtrhne do kin s příslibem krveprolití, dramatu a možná i zápletky, kterou jsme ještě neviděli. Ale ne, co si budeme nalhávat, originální příběh tu není úplně to, oč tu běží. Bude tohle dlouho očekávané pokračování triumfální návrat do Kolosea, nebo půjde o klasický případ druhých dílů, po jehož zhlédnutí si řekneme: „Et tu, Ridley?“

Vzpomínáte si na Lucia, malého chlapce z prvního Gladiátora? Teď už je dospělý (Paul Mescal) a poté, co ztratí ženu, svobodu, i tu trochu štěstí, kterou měl, je prodán do otroctví a donucen bojovat jako gladiátor. Zní vám to povědomě? To proto, že přesně to se stalo v prvním filmu. Jen vyměňte Russella Crowea za Mescala a emocionální horskou dráhu za břišní svaly a je to.

Lucius se musí potýkat s císařskými dvojčaty Getou a Caracallou (v karikaturně zlých rolích Josepha Quinna a Freda Hechingera), které zřejmě ani tak nezajímá řízení říše, jako spíš rozhodování o tom, kdo dostane větší vavřínový věnec. Není divu, že jim za zády kuje pikle démonický Denzel Washington v roli Macrina, intrikána, který má charisma na rozdávání, a dostanete zápletku, která je v podstatě krvavou telenovelou. Washington si roli naprosto ukradl. Je ledově klidný, manipulativní a tak magnetický, že mu začnete fandit, mimo jiné proto, že je asi nejzajímavější postavou. Upřímně řečeno, sledovat ho, jak přechytračí jednu postavu za druhou je zábavnější než polovina soubojů v aréně. Nenechte se mýlit, Paul Mescal rozhodně dělá, co může, s tím, co mu je dáno. Jeho Lucius je silný, zádumčivý a velmi zarputilý, ale nikdy nedosáhne takových emocionálních výšin jako Russell Crowe v roli Maxima. 

Co je zřejmé a nikoho nešokuje, je fakt, že Gladiátor II je vizuálně úžasný. Ridley Scott se vytasil se vším, co k tomu patří, a přináší bitvy tak intenzivní, že budete mít pocit, že se dusíte prachem z Kolosea. Je tu námořní útok a gladiátorské bitvy se zvířaty, někdy působí realisticky, jindy… jsou tam jen body za snahu. Efekty nás prostě ne vždy nadchnou. Zatímco některé scény jsou dechberoucí, jiné vypadají, jako by byly dokončeny ve čtyři ráno v noci před premiérou. Některá zvířata vypadají děsivě a realisticky, jiná jako z videohry. Kultovní hudba Hanse Zimmera k filmu Gladiátor je legendární, takže očekávání od hudby k pokračování byla přirozeně vysoká. Bohužel ač je Harry Gregson-Williams kompetentní, přináší zapomenutelný soundtrack. 

Děj je v podstatě remixem originálu, mínus srdceryvná tragédie a existenciální úvahy.Věc se má takhle: Gladiátor II vlastně vůbec nemusí existovat. První film skončil dokonale, Maximus pomstil svou rodinu a našel klid v posmrtném životě. Toto pokračování působí, jako by někdo viděl čísla z roku 2000 a řekl si: „Proč to nezopakovat?“. Děj je v podstatě remixem originálu, mínus srdceryvná tragédie a existenciální úvahy. I když je to dostatečně zábavné, nepřináší to nic nového. Na druhou stranu, Gladiátor byl tak báječná látka, že není divu, že se k ní Scott chtěl vrátit, a pokud přistoupíte na jeho hru, tak mu to prostě nemůžete mít za zlé.

Pokud se vám první Gladiátor líbil a nevadí vám sledovat jeho o něco méně přesvědčivou verzi, pak už vám chybí jen popcorn a hurá na to. Je to skvělý zážitek. Bitvy a souboje jsou napínavé, Denzel úchvatný a samotné podívané na starověký Řím na velkém plátně lze jen těžko odolat. Pokud ale doufáte v pokračování, které rozšíří témata originálu nebo nabídne něco nového, pak vězte, že Gladiátor II je jako druhý kousek dortu: stále chutný, ale zdaleka ne tak uspokojivý jako ten první. Je zábavný, to jistě, ale není pravděpodobné, že by se stal klasikou sám o sobě.

„Podívej, jak by ti slušela červená!“

„Uhněte, děcka, teď tomu tady velím já!“

„Ksakru, ztratil jsem tu snubní prstýnek.“