Recenze: Jurský svět: Znovuzrození je solidní akční zábava, na které vám nebude záležet

Tempo je slušné, dinosauři boží, jen jsme to všechno už někde viděli…

Na rozdíl od svých ještěřích protagonistů značka Jurský park/svět zkrátka odmítá vyhynout. I když režisér Colin Trevorrow předchozím dílem na sérii seslal meteorit, kterým se nejspíš snažil vyhladit veškeré zbývající fanoušky dinosaurů, stále tu jsou mezi námi. A stále chtějí sledovat, jak geneticky modifikovaná monstra trhají lidi na kusy. A s tím studio počítá. Kvalita? To je jen zbytečný detail. Miliony vydělaných dolarů? Evoluční motor pokračování. A tak tu máme Jurský svět: Znovuzrození, další přírůstek do početné prehistorické rodiny, který se pod režijním vedením Garetha Edwardse snaží najít ztracené kouzlo Jurského parku.

Film se žánrově tváří jako epická akčně-sentimentální pocta Spielbergovi. Scarlett Johansson tu hraje žoldáckou velitelku, která spolu s týmem složeným z Mahershaly Aliho, Jonathana Baileyho a několika dalších tváří – některých zajímavých, jiných spíš určených k sežrání – vyráží na opuštěný ostrov plný dinosaurů s cílem získat genetický materiál, který farmaceutické firmy hodlají proměnit ve zlatou žílu moderní medicíny. Co se může pokazit? No, třeba úplně všechno, a jako zlatý hřeb vstoupí na scénu mutantní T-Rex, který by bez problémů vyhrál zlato v soutěži o vaši nejhorší noční můru.

Zpočátku film trochu mate tělem: hraje si na thriller à la Čelisti, než konečně znovu okusíme nám známé menu. Ostrov, divoká džungle, vodopády, prchající lidé, sem tam morální monology o tom, jak si lidstvo zaslouží být rozšlápnuto, okázalý obdiv dinosaurů, ale pozor, pouze těch býložravých. Nad krásou a perfektními vražednými schopnostmi masožravců se nikdo nepozastavuje, což je diskriminace, která do 21. století už snad opravdu nepatří. A tady začíná být Znovuzrození zrádně povědomé. Všechna ta klišé, které jsme už dávno rozžvýkali, a mnozí z nás i vyplivli, se vracejí: arogantní podnikatel, který určitě něco tají, opuštěné laboratoře, děti v nebezpečí, člověk, co udělá extrémně pitomou věc jen proto, aby dinosaurus mohl mít večeři a zbytek osazenstva mohl utíkat. Tempo je slušné, dinosauři boží, krev a vnitřnosti létají na všechny strany.

Ne, všechno tohle už jsme ochutnali dřív a není náhoda, že ty scény, které fungují nejlépe, jsou inspirovány těmi nejlepšími z jiných dílů.Snímek je méně uspávající a vizuálně o dost vytříbenější než mnoho předešlých, ale pořád je to ten samý chod, jen servírovaný na hezčím talíři. Žádná překvapivá exploze chutí. Ne, všechno tohle už jsme ochutnali dřív a není náhoda, že ty scény, které fungují nejlépe, jsou inspirovány těmi nejlepšími z jiných dílů. Divácké srdce si žádá zázrak, ale film mu místo toho podstrkuje katalog předvídatelnosti. Zajímavé ale je, jak Znovuzrození koketuje s myšlenkou, že už nikoho dinosauři vlastně nezajímají. Jonathan Bailey v roli paleontologa si stýská, že veřejnost nad těmito obřími tvory mávla rukou. 

Z hereckého hlediska se jedná o velmi sebevědomou přehlídku promarněného potenciálu. Johansson má samozřejmě charisma, ale její postava je vykreslená s takovou emocionální sterilností, že by se mohla ucházet o místo v laboratoři. Ali dodává eleganci a klid, ale chybí mu výrazné… no, cokoliv. Bailey je jediný, kdo připomíná postavu, kterou byste si možná byli schopni zapamatovat. Ostatní jsou buďto oběti nevýraznosti scénáře, nebo rovnou „postavy určené ke konzumaci“. A rodinka, která se omylem ocitne uprostřed toho všeho? Působí, jako by sem omylem vstoupila z jiného filmu, kde se řešily mezilidské vztahy, ale teď se bohužel ocitla uprostřed prehistorických jatek. 

Gareth Edwards se ale nevzdává. Je to režisér, který umí pracovat s napětím, kompozicí i vizuálním rozmachem. Je vidět, že Edwards sleduje Spielberga nejen s úctou, ale i snahou replikovat jeho schopnost míchat monumentálnost s intimitou. Jenže i on zůstává uvězněn v mantinelech franšízy, která má místo čerstvé krve už jen mast na mazání starých bolavých kloubů. Hudba, efekty a střih plní očekávání blockbusteru. Michael Giacchino míchá původní motivy s novými variacemi, ale chybí mu onen dětský úžas, který přinesl John Williams. CGI je místy dechberoucí, dinosaury bychom mohli málem pohladit, ale co z toho, když děj kolem nich šustí papírem a postavy nás tak neskutečně nezajímají. 

A tak stojíme před otázkou: pro koho to celé vlastně je? Fanoušci série si možná oddechnou: po trilogii, která sloužila spíš jako důkaz, že i dinosauři mohou mít syndrom vyhoření, působí Znovuzrození jako nádech čerstvého (i když stále recyklovaného) vzduchu. Pro skeptiky a nováčky to ale nebude důvod znovu se vrátit. Je to jako najít starý deník, který jste kdysi psali coby zamilovaný puberťák. Pořád cítíte emoce, ale také víte, že už jste z toho vyrostli. Dobrá zpráva je, že tohle je jedno z nejlepších pokračování Jurského parku. Ta špatná je, že vzhledem k jejich kvalitě to vlastně skoro nic neznamená.

Když se postava Johansson začne tvářit ustaraně, víme, že jde do tuhého.

Jezinky taky slibovaly! „Jen dva prstíčky dovnitř strčíme, vzorečky si vezmeme, a hned zase půjdeme!“

„Tak koho z nás bude chtít sežrat prvního?“