Recenze: Život v hajzlu je krvavě špinavá jízda newyorským podsvětím

Jak utéct, když ani nevíte, kdo a proč po vás jde?

Darren Aronofsky se tímto snímkem přiblížil pojmu „zábava“ snad nejvíc ve své kariéře, aniž by při tom rezignoval na svůj oblíbený koníček: dvě hodiny dupat po hlavním hrdinovi a sledovat, jestli se ještě hýbe. Život v hajzlu je krvavě špinavá jízda newyorským podsvětím konce devadesátek, kdy trávili lidé víc času na barové židli než ve své posteli a ledviny byly spíš vzácný sběratelský předmět než orgán k životu. V centru dění stojí Hank Thompson (Austin Butler), někdejší baseballový zázrak, dnes už jen šarmantní alkoholik na druhé straně baru. A narozdíl od své postavy je Butler v životní formě. Ano, pořád.

Hankův problém začíná nevinně, vlastně až trapně obyčejně. Problémového souseda Russe (neodolatelný Matt Smith) odvolá rodinná tragédie z města a Hank dostane na starost jeho kočku (Tonic – a jméno stojí za zmínku, protože tohle není jeho první velká kočičí role!). Jenže místo aby si Hank odnesl z hlídání pár škrábanců na gauči, schytá pořádnou nakládačku od gangsterů, kteří mají s jeho sousedem evidentně problém. Co chtějí, to Hank netuší, ale ví, že znovu se s nimi potkat nechce. Během pár dnů je z oblíbeného barmana lovná zvěř a New York je džungle, ve které se snaží přežít. Jenže jak na to, když ani neví, kdo a proč po něm jde?

V jeho očích se odehrává celý film, od zmatení přes výčitky až po zoufalství a podmanivý šarm.Butlerův Hank se nezdá jako klasický filmový hrdina, je spíš magnet na průšvihy. Nehraje dobráka v nesnázích, ale někoho, kdo působí tak přirozeně ztraceně, až mu věříte každý unavený pohled i nejistý úsměv. Aronofsky ho sleduje téměř z nulové vzdálenosti, kamera visí na jeho tváři jako neodbytný paparazzi, a tak divák nemá šanci uniknout. V jeho očích se odehrává celý film, od zmatení přes výčitky až po zoufalství a podmanivý šarm. V jedné chvíli ho litujete, v další byste si s ním připili jen proto, že jeho cynický pohled na svět působí neodolatelně nakažlivě. Je to nevinný kluk odvedle a zároveň člověk, který už je životem úplně znavený.

I vedlejší postavy září jako neonový nápis v zaplivané putyce navzdory tomu, že málokterá dostane velký prostor. Russ je spíš katalyzátor než člověk, hypnoticky šarmantní přítelkyně (Zoë Kravitz) je výrazná jen do chvíle, kdy ji film odstaví, a Regina King jako drsná detektivka si sice sem tam ukradne scénu, ale působí jako host na večírku, na který ji vlastně nikdo nepozval. Zato Liev Schreiber a Vincent D’Onofrio jako ultraortodoxní bratři-gangsteři předvádějí studii klidné brutality s lidským úsměvem, který vám rozhodně neudělá dobře.

Tempo pořádně šlape až na občasné zbytečné zastávky, kdy se Aronofsky utápí v Hankově traumatu. Místo aby nám odhaloval, proč se hrdina sype, jen neustále připomíná, že se sype. Aronofsky tím nepřidává žádnou hloubku. Problém není v samotném motivu, ale v jeho opakování, místo aby odhaloval nové vrstvy postavy, vyprávění jen zpomaluje. Do celkové atmosféry tyhle flashbacky nějak nesedí. Scénář má švih a pár zvratů, které jsou jako kopanec do břicha. Humor je spíš černý než vtipný, Aronofsky si tu hraje, střídá tóny jako zběsilý DJ: chvíli sledujeme grotesku, chvíli brutální thriller, chvíli melancholickou zpověď. Výsledek? Šílený koktejl, co vám hodně zamotá hlavu, ale chutná skvěle.

Devadesátkový New York, špinavý, hlučný, plný noční energie, funguje jako další postava filmu. Kamera přechází od akčních scén plný střílení a honiček k intimním záběrům Butlerovy tváře, a právě tyhle momenty vás nejvíc dostanou. Je to paradox: film plný krve je nejsilnější, když jen mlčky sleduje muže, který se snaží pochopit, proč se mu život sype pod rukama.

Život v hajzlu je jako noční úprk městem, kde každý roh může skrývat pěst, nůž nebo alespoň účet za whisky, který nechcete platit. Tempo se občas zadýchá, postavy mizí rychleji než panáky tequily, a Aronofsky není zrovna mistr komediálního dialogu. Ale je to důkaz, že Austin Butler není jen další hezká tvářička, nýbrž talent, který prostě musíme respektovat, protože unese na zádech celý (další) film. A Aronofsky? Alespoň tentokrát netočí o vyšším smyslu lidské existence a dokázal, že umí natočit něco konvenčnějšího, aniž by se úplně vzdal své tvůrčí úchylnosti. A stále se mezi tou krví a chaosem mihne téma, které bolí víc než rozbitá hlava: jak moc jsme ochotní zapíjet vlastní minulost, než nám dojde, že ji stejně nikdy neutopíme?

Na romantické chvilky si v tomto filmu moc nezvykejte.

Matt Smith se tu dá jen těžko přehlédnout.

„Někdo musí té kočce vyčistit záchod…“