Snímku nelze upřít autenticitu a silnou stopu jak Krpálka, tak filozofie samotného juda.
Jemný rváč je dokument, který se tváří jako film o sportu, ale ve skutečnosti je to spíš neuvěřitelná pohádka o tom, že i v zemi, kde je národním sportem spíš smažení řízků a přetahování se o akce v Lidlu, se může narodit legenda světového formátu. Režisér Adolf Zika, sám bývalý judista, se rozhodl rozprostřít před divákem epickou cestu Lukáše Krpálka, muže, který se narodil v relativně bezvýznamné judistické zemi a dokázal svou pokorou zbořit zdi japonské hrdosti. A tak dostáváme film, který se snaží být inspirací, kronikou, poctou i návodem, jak si nenápadně získat respekt celého světa tím, že místo velkohubého machrování prostě makáte, držíte pusu a necháte své výsledky mluvit za vás.
Dokument sleduje Krpálkovu cestu pěknou řádku let, není to dílo spíchnuté horkou jehlou.Dokument sleduje Krpálkovu cestu pěknou řádku let, není to dílo spíchnuté horkou jehlou. Jednou z nejzajímavějších linek je příběh Takamasi Anaie, bývalého světového mistra, kterému Krpálek v Londýně doslova zadupal sny do prachu. A to ne ledajaké sny, ale ty největší, olympijské zlato, které by z něj udělalo legendu. Anai šel po prohře rovnou do sportovního důchodu, zatímco Krpálek nastartoval raketu své kariéry. Když se po letech oba znovu setkají, film dokáže nabídnout skutečně silné emoce, ne hrané, ale ty opravdové: respekt, úcta, smíření. V těchto chvílích je Jemný rváč víc než jen sportovní dokument, je to malá studie o tom, jak se i z nejtvrdší porážky může stát gesto lidskosti.
Jenže také je tu to méně záživné. Zika si vybral mimo jiné cestu klasických rozhovorů, dlouhých, statických, takových, které vás donutí koukat na hodinky víc než na obraz. A to je škoda. V dokumentu, kde by se dalo kouzlit s pohybem, energií a interakcí, sedí lidé jako přikovaní a povídají, povídají… a vy si říkáte: nemohli u toho třeba aspoň zalévat kytky? Protože dynamika by filmu rozhodně prospěla. Kratší stopáž a víc dramatu by udělalo z Jemného rváče opravdového bijce místo dlouhého rozvážného rozhovoru na lavičce v parku.
Ale snímku nelze upřít autenticitu a silnou stopu jak Krpálka, tak filozofie samotného juda. Je neuvěřitelné, že v celém filmu není ani stopa po ego exhibici. Nikdo nemá potřebu si honit triko, nikdo nepůsobí jako PR panáček, který chce být před kamerou víc než před soupeřem. Všichni, od Krpálka přes soupeře až po odborníky, mluví s respektem a klidem, který je pro judo typický. Jako by tohle bojové umění dokázalo z lidí vysát agresi a nahradit ji zvláštní kombinací disciplíny a pokory. A právě v tom je možná síla dokumentu, že vám ukáže, že judo není o tom, kdo komu víc rve ucho, ale o způsobu myšlení.
Krpálek samotný působí v dokumentu přesně tak, jak si ho pamatujeme z médií: skromný, normální, a přitom neuvěřitelně silný. Ne jako někdo, kdo si zvolil cestu velikosti, ale jako chlapík, kterého si velikost sama vybrala. Jeho příběh není o tom, že by chtěl být slavný, ale o tom, že prostě šel krok za krokem dál, dokud se nestal nejlepším. A že k tomu nebyl potřeba japonský pas ani nablýskaná tělocvična v Tokiu, ale spíš nekonečné opakování, disciplína a kus české tvrdohlavosti.
Jemný rváč je film, který možná není dokonalý, ale má v sobě to, co mnoha jiným sportovním dokumentům chybí – upřímnost. Ano, mohl být kratší, svižnější, mohl se méně topit ve statických momentech a více pracovat s napětím, ale pořád nabízí něco, co se jen těžko předstírá: lidskost. Ukazuje, že opravdová síla nevychází z velikosti svalů a ega, ale z hlavy, z respektu a z toho, že si i po triumfu dokážete sednout s někým, koho jste zničili, a mluvit s ním jako rovný s rovným. Pokud chcete nahlédnout do zákulisí sportu, kde se nevítězí teatrálním řevem, ale tichou houževnatostí, pak vás Jemný rváč pravděpodobně dostane, a taky ho budete chtít ukázat svým dětem. A možná vám při odchodu z kina vrtne hlavou jednoduchá otázka: jestli dokáže být takhle jemný rváč, co to vlastně znamená pro nás ostatní, kteří se rveme se životem každý po svém?
Dovíme se o judu možná ne vše, ale jistě to zásadní.
Talent v něm viděli všichni, ale že z něj bude legenda…?
Houževnatost vás může přivést na vrchol lépe, než nabubřelé ego.
Jemný rváč
Jemný rváč je film, který možná není dokonalý, ale má v sobě to, co mnoha jiným sportovním dokumentům chybí - upřímnost. Ano, mohl být kratší, svižnější, mohl se méně topit ve statických momentech a více pracovat s napětím, ale pořád nabízí něco, co se jen těžko předstírá: lidskost. Ukazuje, že opravdová síla nevychází z velikosti svalů a ega, ale z hlavy, z respektu a z toho, že si i po triumfu dokážete sednout s někým, koho jste zničili, a mluvit s ním jako rovný s rovným. Pokud chcete nahlédnout do zákulisí sportu, kde se nevítězí teatrálním řevem, ale tichou houževnatostí, pak vás Jemný rváč pravděpodobně dostane, a taky ho budete chtít ukázat svým dětem. A možná vám při odchodu z kina vrtne hlavou jednoduchá otázka: jestli dokáže být takhle jemný rváč, co to vlastně znamená pro nás ostatní, kteří se rveme se životem každý po svém?
- Hodnocení
