Recenze Stezka života: Příroda krásná, scénář bohužel méně

Skutečná cesta manželského páru se v kině mění spíš na test trpělivosti.

Někdy má člověk pocit, že když se vydá na dlouhou cestu mimo civilizaci, vyřeší to všechny jeho problémy: manželské, zdravotní i finanční. Realita? Většinou vás akorát bolí nohy a navíc zjistíte, že váš životní partner chrápe hlasitěji než když se mořský příboj láme o útesy. Stezka života, film natočený podle skutečného příběhu manželského páru, se snaží přesvědčit diváka, že putování krajinou je metaforou pro vnitřní očistu. Bohužel se ukazuje, že metafory sice umí udělat dojem v knize, ale na plátně je to jako rozdíl mezi čerstvou květinou a vybledlým herbářem.

Příběh stárnoucí manželské dvojice, která přijde o domov a čelí těžké nemoci, má na papíře sílu, která by mohla rozdrtit i ty nejchladnější cyniky. Kdo by nechtěl držet palce lidem, kteří z posledních sil táhnou stan a hledají naději tak nějak po cestě, protože ví, že ani na jejím konci je asi nic nečeká? Jenže film se rozhodl nás utopit v nepohodlí. První půlka, možná i víc, je sérií bolestně smutných momentů, které diváka neosvobozují, ale dusí. Sledujete zoufalý pár, jak si nemůže dovolit jídlo a pití a přežívá v blátě. Jenže místo hluboké empatie vám je spíš nepříjemně a trapně. Jako když jste na návštěvě u přátel, kteří se hádají kvůli penězům: víte, že byste měli být citliví, ale přitom byste nejraději utekli domů.

A to je zároveň největší problém Stezky života. Namísto, aby divák cítil s hrdiny, zůstane zaseknutý v trapné poloze lítosti a rozpaku. Herci jsou přitom excelentní, obsazení Gillian Anderson a Jasona Isaacse (přiznejme, že oba patří k těm, které diváci vždy rádi vidí) dodává příběhu důstojnost. Anderson dovede zahrát unavenou ženu s pohledem, který by zahanbil i exekutora, a Isaacs zvládá bolestné výkyvy nemoci bez teatrálnosti, i když je většinu času dost otravný. Jenže když jsou dialogy o ničem a scénář je chudý na opravdové emoce, herci mohou dělat zázraky a stejně to vypadá, že se snaží jen marně vyštrachat mezi posledními drobnými peníze na oběd.

Přestože film občas působí jako přehlídka utrpení s doprovodem malebných výhledů, v jeho jádru je nenápadná pravda o životě samotném.Přestože film občas působí jako přehlídka utrpení s doprovodem malebných výhledů, v jeho jádru je nenápadná pravda o životě samotném. Cesty, po kterých kráčíme, nejsou jen fyzickými trasami, ale i metaforami našeho hledání smyslu, naděje, nebo alespoň chvilkové úlevy. Stezka života nám připomíná, že každý krok, i když bolestivý, má svůj vlastní, podivně cenný význam. A když se nad tím zamyslíte, je to vlastně trochu jako život, stále šlapat, klopýtat, ztrácet rovnováhu a přesto se snažit nepřijít o smysl pro humor i zdravý rozum.

Režisérka Marianne Elliott je zkušená z divadla, ale její filmová prvotina působí, jako by na plátno přenesla spíš režijní poznámky než skutečný příběh. Kamerou zachycená příroda je krásná, dechberoucí a věrná. Útesy, moře, slunce, nemilosrdný vítr, všechno, co by mohlo probudit duši, je na obrazovce tak přesné, že si přejete, aby příběh byl stejně živý. Jenže nádherné záběry samy o sobě nezachrání monotónní postupné šlapání z bodu A do bodu B a scénář, který spíše sleduje zpovzdálí, než aby diváka vtáhl dovnitř. Střih není katastrofou, ale místo aby pomáhal budovat napětí, ještě víc rozbíjí rytmus vyprávění. Atmosféra? Měla by být směsí zoufalství, lásky a nově nalezené síly, ale v kinosále nakonec vládne hlavně úleva, když se objeví závěrečné titulky, jako kdybyste právě přežili maraton v sandálech bez občerstvení.

A přitom na konci se film přece jen nadechne. Když už si myslíte, že jste se definitivně – čistě v zájmu vlastního přežití – emočně odpojili od putování hlavních hrdinů, závěr přinese trochu energie a světla. Je to jen záblesk, protože snímek se nechtěl utápět ve vydřeném happyendu a vymáchat nás v něm stejně teatrálně, jako nás předešlé desítky minut vláčel rozpaky. Najednou se zdá, že by ta cesta mohla mít smysl, že se z bolesti dá vytěžit alespoň špetka naděje. Jenže to je až po celém tom úmorném zážitku, který připomínal Survivor: edice důchodci, a vy si jen tiše povzdechnete, že někdy je konec cesty nejlepším dárkem vůbec.

Stezka života je tak zvláštní paradox. Má příběh, který by mohl inspirovat, herce, kteří by unesli i Shakespearovskou tragédii, a krajinu, které věříme krásu i nemilosrdnost. Jenže to nejupřímnější, co v člověku probudí, je vděčnost, že kinosál má východ. Film vám totiž nabídne jedinou pravdu: i ta nejdelší cesta se jednou skončí, a někdy je to nejlepší okamžik celého výletu.

„Kdy už tohle skončí?“