Recenze Nepolapitelný: Hravá tragikomedie o milém zločinci

Sny se nedají koupit ani ukrást.

Nepolapitelný je film, který by podle traileru měl být hravou komedií, jenže režisér Derek Cianfrance, mistr melancholie a odborník na rozbité duše, nám servíruje něco, co zavání až bezvýchodným smutkem. A tak se dostáváme k výsledku, k tragikomické meditaci o tom, jak snadno můžete ubližovat ostatním, i když jen chcete být milováni. Protože být hodným zločincem prostě nelze. Rozhodně ne ve skutečnosti, na které se tenhle příběh zakládá.

Jeffrey Manchester (Channing Tatum) je veterán, kterému Amerika poděkovala za vojenskou službu tím, že mu po návratu domů nabídla prázdný účet a hrobové ticho na poli zaměstnání. Jeho hrdinství vyprchalo stejně rychle jako peníze z výplatní pásky, a tak se rozhodne využít své mnohé dovednosti poněkud kreativně: začne okrádat restaurace McDonalds, protože chce pro dceru kolo. Ale samozřejmě se nezastaví jen u toho, a tak se stane legendou fastfoodových loupeží, a krom slávy získá 45 let za mřížemi.

Nejpodivuhodnější kapitola přichází po útěku z vězení. Jeffrey se neschovává v motelu, ale v hračkářství. Na chvíli se zdá, že našel svobodu, i když jen omezenou. Bydlí za stojanem s koly a v noci jí M&M’s z regálů a jezdí po svém království na bruslích v trenkách mezi plyšovými medvědy. Tam se také zamiluje do Leigh (Kirsten Dunst), unavené samoživitelky s tváří ženy, která už dávno nevěří na zázraky, dokud se jeden neobjeví přímo mezi panenkami Barbie. Leigh Jeffovi ukáže, co mohlo být, kdyby mu některé věci docvakly o pár let dřív. 

Je to směs zoufalství, šarmu a dětinské víry, že svět vám odpustí, když se na něj usmějete.Tatum tu předvádí naprosto civilní a možná svůj vůbec nejlepší výkon. Je to směs zoufalství, šarmu a dětinské víry, že svět vám odpustí, když se na něj usmějete. Jeho Jeffrey není klasický antihrdina, spíš smutný klaun s pistolí, který se snaží přesvědčit sebe i diváky, že to všechno dělal z lásky. Chemie mezi Tatumem a Dunst funguje, jenže pod ní se skrývá něco znepokojivého. Jeffrey jí nikdy neřekne pravdu o své minulosti, a film se tváří, že to vlastně není tak velký problém. Ale nikdy z nich nemůžeme mít upřímnou radost, protože víme, že tahle love story nemůže mít dlouhého trvání. Cianfrance s námi hraje nebezpečnou hru: kolik toho může hrdina pokazit a my mu přesto odpustíme? To, co zachraňuje Nepolapitelného před úplným pádem, je Cianfranceův cit pro lidskost. Kamera nás přiměje cítit s člověkem, kterého bychom v reálném světě možná označili za nebezpečného. Ukazuje, že zlo často nepřichází s maskou, ale s úsměvem a omluvou. Že zločin může být zoufalý pokus být na chvíli potřebný. 

Nejlépe film funguje v tichých momentech. Když Jeffrey sedí na střeše a sleduje svět, který už mu nepatří. Když se dívá na svou dceru z dálky, protože blíž už být nemůže. Když pochopí, že sny se nedají koupit ani ukrást. Cianfrance nás vede k otázce, zda opravdové vykoupení vůbec existuje, nebo jestli je to jen další hra na schovávanou, kterou člověk hraje sám se sebou. A přesto film občas klopýtne: příliš se snaží přesvědčit, že dobré úmysly omlouvají všechno, že zločin může být jen poetický omyl. Ale kdo z nás nikdy znovu neuvěřil lháři a neodpustil podraz? Kdo z nás nepokračoval ve vztahu s člověkem, když naše intuice křičela na poplach, že se máme dát na ústup? 

Cianfrance natočil film, který je zároveň zábavný, dojemný i znepokojivý. Je to snímek o muži s dobrým srdcem a špatnými nápady, nebo o špatném muži s dobrými nápady? Na jedné straně máme sladkou iluzi druhé šance, na druhé mrazivou pravdu, že žádná střecha není dost pevná, aby unesla všechna Jeffreyho selhání. Film chce být romantický i realistický, moralizující i shovívavý. A právě v tom se občas zamotá, jako kdyby se sám ztratil někde mezi oddělením s Lego stavebnicemi a regálem s morálními dilematy.

„Kdo mi to tu krade perníček? Teda… M&M’s?“

„Co že jsi říkal, že děláš za práci?“

„Tak co tu máme za novinky?“