Recenze: Obvinění je jen přehlídka pseudo-intelektuálního snobství

Je to film o obvinění, nebo o tom, že největším zločinem v umění je nuda?

Na začátku to vypadá jako noblesní hostina pro mozek náročného diváka. Julia Roberts otevírá dveře do světa, kde se k vínu přikusují citáty Kierkegaarda a lidé se smějí jen tehdy, když to zní intelektuálně. Kamera klouže po poličkách plných knih, které nikdo nečetl, po pohledech, které předstírají moudrost, a po večírku, kde místo alkoholu teče metafyzika. Jenže než dorazí na stůl první jednohubky, film Obvinění se rozpadá do dvouapůlhodinové rozpravy o tom, jak mluvit o životě, aniž by ho člověk žil.

Luca Guadagnino ještě nedávno dokázal svými snímky lámat divákům srdce, tady je přiměje ve tmě kinosálu zmateně přemítat, zda se nevzbudili zpátky na vysoké na nudném úvodu do filozofie. Tam, kde v předchozích filmech jeho postavy hořely vášní, teď jen doutná akademická nuda. Všichni tu mluví o pravdě, morálce a chybách druhých, zatímco si nevidí na špičku vlastního nosu.

Příběh sám o sobě by mohl fungovat, studentka Maggie (Ayo Edebiri) obviní profesora Hanka (Andrew Garfield) ze sexuálního napadení, zatímco Alma (Roberts), jejich společná mentorka a emočně vyhaslá hvězda akademické scény, se zmítá mezi loajalitou, ambicemi a vlastní temnou minulostí. Jenže místo napětí dostaneme nicneříkající konverzace. Nejasné vztahy, neurčité motivy, repliky tak prázdné, že by se do nich vešlo celé oddělení gender studies. Maggie napodobuje Almu jako posedlá, obléká se stejně, mluví stejně, možná by i stejně zvracela do luxusní toalety, kdyby mohla. Hank je zas chodící testosteron v saku, jehož jediný charakterový rys je, že má rád sebe a další lidi, kteří ho mají rádi. To se ale možná dá říct o celém triu.

Roberts, ta jediná tu připomíná, že film by mohl mít duši, a asi nebude náhoda, že se tak doslova jmenuje. Hraje Almu s ledovým klidem ženy, která kdysi věřila ve filozofii a teď věří už jen v antidepresiva. Její pohled má sílu říznout i skrze scénář, který se utápí v sebeobdivu. Je to paradoxní, čím lépe hraje, tím víc vyniká, jak špatně je všechno kolem ní napsané. Garfield se snaží, ale jeho Hank je spíš karikatura než člověk, jakoby Guadagnino chtěl, abychom mu nevěřili ani dýchání. Edebiri má pár záblesků opravdovosti, ale její Maggie zůstává obětí, ne zneužití, ale scénáře.

Je to snímek o lidech, kteří se považují za morální kompas společnosti, přestože sami nejsou zdaleka tím, kým se tak pracně snaží tvářit.Hudba je další ironie osudu. Tam, kde by měla znít tichá nejistota, Guadagnino nechává řvát orchestr jak z hororu o ztracených ideálech. Zvuková stopa vás občas donutí přemýšlet, jestli nejde o skrytý experiment: test, kolik nervy drásajících smyčců musí člověk snést, než začne uvažovat o etice sebevraždy. Guadagnino kdysi uměl tvořit světy, které voněly melancholií a bolely jako ticho mezi dvěma lidmi. V Obvinění místo toho natáčí film, který mluví o „šedých zónách pravdy“, ale utápí se v nevýrazné šedi samotné. Nutí nás přemýšlet, zda jsme moc hloupí, když se u těchto vznešených debat nudíme. Je to snímek o lidech, kteří se považují za morální kompas společnosti, přestože sami nejsou zdaleka tím, kým se tak pracně snaží tvářit. Pseudo-intelektuální snobství teče po plátně jako vylité víno po ubrusu.

Obvinění je film, který by chtěl být hluboký jako filozofický dialog, ale zní spíš jako monolog narcise do vlastního poháru vína. Zvláštní paradox, tento film o pravdě, který působí neupřímně, film o emocích, který vás nechá naprosto chladnými. Všichni mluví, nikdo neposlouchá, a jediné, co zůstává, je prázdnota zabalená do noblesy. A přitom by to všechno mohlo být fascinující: hra o pravdu, moc, vinu, o to, kdo je oběť a kdo jen mistr manipulace. A nebo dát větší roli Alminu životnímu partnerovi, který jediný má střízlivý pohled na všechno dění a lidem skutečně vidí do duše, kde se toho nachází prachsprostě málo. Příběh o lidech, kteří nevidí svět, protože jsou příliš zamilovaní do svého názoru na něj.

„A mou poslední publikaci jsi četl?“ – „A ty tu moji?“