Recenze: Pohled do slunce je technicky brilantní a duševně vyprahlý

Film, po němž zůstane jen zvláštní chuť únavy a otázka, jestli se dá nudit i poeticky.

Tohle je art film v nejčistší podobě, tak čisté, že z něj zmizelo všechno lidské. Drama, poezie, smysl, emoce… Všechno shořelo v záři estetických ambicí, které svítí tak silně, že by zahanbily i samotné Slunce. A divák sedí a ptá se: „Proč se dívám na něco, co vlastně vůbec nechce, abych to chápal?“ 

Dílo Maschy Schilinski se tváří jako hluboká meditace o čase, paměti a ženské bolesti, ale místo duše má jen dobře osvětlené pózy.Dílo Maschy Schilinski se tváří jako hluboká meditace o čase, paměti a ženské bolesti, ale místo duše má jen dobře osvětlené pózy. Sledujeme generace žen, které trpí, zírají, občas se utopí, občas probudí, ale nikdy nemluví, nebo aspoň ne tak, aby to divák pochopil. Čas se tu kroutí jako had po absintu, postavy i desetiletí se mění, mizí, vracejí, a vy si po hodině nejste jistí, jestli jste svědky tragédie, nebo jen testu trpělivosti. Občas se objeví obraz tak krásný, že máte chuť ho zarámovat, ale pak si uvědomíte, že by ve vás jen vzbuzoval prázdnotu, jako celý film.

Režisérka tu zřejmě chtěla vytvořit film, který se nevidí, ale prožívá. Problém je, že prožívat se dá jen něco, co dává alespoň minimální smysl. Tady místo emocí dostáváme přehlídku uměleckých záměrů, kamera olizuje povrchy, světlo se třpytí, těla se kroutí, prasata funí, ale smysl se někde cestou ztratil. A další zádrhel je, že filmař nemůže vzbudit v divákovi emoce (alespoň ne ty extrémně komplikované a niterné) jen tím, že nám ukáže, jak je postava prožívá. Často sotva známe kontext. A rozhodně tomu nepomáhá skutečnost, že o postavách toho víme jen velmi málo, a i to málo nic neznamená. Máme je automaticky plně pochopit, protože… jsou to lidé? Ženy? Děti? 

Ano, některé scény jsou krásné, ale pod tou krásou je jen nicneříkající prázdno. Prostě sledujeme, jak se dívkám dějí věci. Postavy se potácí po dějišti jako duchové bez minulosti i budoucnosti, a všechno se topí v časové mlze. Plynutí děje je tak pomalé, že by ho trumfnul i záznam rostoucí trávy. A když už si myslíte, že přichází katarze, zjistíte, že to byla jen další montáž mrtvých pohledů do kamery.

Kdo hledá film, který se dá cítit, ale ne pochopit, kdo má rád pocit, že se topí v obrazech, které ho ignorují, a komu nevadí, že po dvou hodinách neví, kdo byl kdo, co se dělo a proč, ten si možná přijde na své. Ale pokud od kina čekáte příběh, lidské postavy, nebo nedejbože emoce, raději se místo toho vydejte ven a užijte si opravdový pohled do slunce, jistě toho tak prožijete víc a bez rozčarování. Buďte připraveni z tohoto filmu odejít a nikdy se neotočit.

„Pojďme se raději utopit.“

Jak nejlépe ztvárnit sílu ženy? Dejte jí kladivo!

Strašidelným dětem to nejvíc sluší v kukuřičném poli, to se přece ví!