Recenze Nelituju ničeho: Když se zrada, láska a ananas na pizze potkají v jednom filmu

Na povrch vyplouvá víc zrad než ve Výměně manželek.

Romantická dramata mají vlastní zákony fyziky: čím absurdnější příběh, tím víc uslzených kapesníků v hledišti. Nelituju ničeho, adaptace knihy Colleen Hoover, se tím řídí s takovou poctivostí, až to místy bolí. Režisér Josh Boone, který kdysi dělal puberťáky smrtelně nešťastné ve Hvězdy nám nepřály, znovu sáhl po látce, kde se bolest, láska a popové hity mísí v jeden dojemný koktejl. Ano, někdy se chceme plácnout do čela, ale tohle jsou pravidla žánru a Boone se je nesnaží inovovat.

Když se parta čtyř středoškoláků projíždí ve staré dodávce a z rádia křičí The Killers, všichni mají velká očekávání od své budoucnosti. Je to začátek a konec jejich iluzí o dokonalém životě. O sedmnáct let později zjišťujeme, že Morgan (Allison Williams) a Chris (Scott Eastwood) zůstali ve stejném městě, jen s dcerou Clarou (Mckenna Grace) a spoustou nenaplněných snů. Když tragédie smete jejich domněle šťastnou realitu, začnou se rozpadat i zbytky rodinných vztahů, a na povrch vyplouvá víc zrad než ve Výměně manželek.

Nelituju ničeho se snaží být vším, rodinným dramatem, coming-of-age romancí i melancholickou zpovědí o odpuštění.Nelituju ničeho se snaží být vším, rodinným dramatem, coming-of-age romancí i melancholickou zpovědí o odpuštění. A chvílemi se to i daří. McKenna Grace je příjemně opravdová i správně puberťácky samo-naštvávací. Její Clara je zranitelná, impulzivní, skutečná. Allison Williams přináší klidnou sílu matky, která ztrácí sebe sama mezi vinou a touhou znovu žít. Spolu vytvářejí vztah, který působí autenticky a bolestně, jako hádka, co se táhne roky a nikdy neskončí omluvou.

Boone se drží žánrových jistot pevněji než samotář v Seattlu telefonu. Všechno tu působí přesně tak, jak čekáte. Postavy dělají a říkají většinu věcí proto, aby se divák bavil, ne proto, že by to dávalo smysl. Přesto se nedá říct, že by film byl úplně prázdný. Pod tou uhlazenou fasádou se skrývá pár bolestivých pravd o tom, že dospívání a bolest jsou často dvě strany téže mince, a že někdy musíme přijít o všechno, abychom našli sami sebe. Nelituju ničeho není film, který by chtěl měnit svět, a v tom je i upřímný. Nepředstírá hloubku, jen vás jemně obejme a zašeptá: „Jo, bolí to, ale bude to dobrý.“ Občas se přitom zamotá do klišé tak moc, že je směšný, ale mezi řádky se skrývá něco opravdového. Drobná pocta všem, kdo se snaží znovu vzpamatovat po ráně, kterou nečekali.

Nelituju ničeho není ten film, který se vám nesmazatelně zapíše do srdce, ale možná vám připomene, jaké to je, když se zlomené srdce pomalu a trochu nejistě dává dohromady. Ideální pro ty, kdo chtějí trochu plakat, trochu se smát a hlavně se nechat na dvě hodiny přesvědčit, že svět se dá opravit objetím. A pokud máte dospívající dceru, tak je to naprosto ideální společná podívaná, nenápadný únik do vesmíru, kde i životní ztráta vypadá hezky na kameru…

Po někom zůstane prázdnota, po někom hromada nevysvětlených tajemství.