Recenze: Dům plný dynamitu nabízí působivou myšlenkovou rovinu, ovšem jako filmový zážitek nenaplní svůj potenciál

Odpálit či neodpálit? Toť otázka! A když už, tak aspoň s trochou stylu…

Dům plný dynamitu je něco jako ten okamžik těsně před tím, než vám spadne sklenice ze stolu. Všechno se děje rychle, ale zároveň pomalu. Vzduch stojí. Čas se protahuje jako žvýkačka nalepená na botě. A přitom víte, že ať uděláte cokoliv, dopadne to špatně. A přesně o tom film je, o čekání na explozi. O vyčkávání ve světě, který se tváří, že má věci pod kontrolou, ale ve skutečnosti neví vůbec nic. Thriller, který v sobě má víc reálné hrůzy než sci-fi, protože ta nejhorší zbraň tu není mimozemská ani mýtická. Je velmi lidská. A už dávno připravená.

Režisérka Kathryn Bigelow zkouší strukturu vzestupného řetězení perspektiv. Na radaru se objeví mezikontinentální raketa, nejspíš s jadernou hlavicí. Míří na Chicago. Nikdo neví, odkud byla odpálena. Nikdo neví, jestli jde o cvičení, omyl, nebo začátek konce. Kolik střel přijde po téhle. A každý má maximálně devatenáct minut na to, aby se rozhodl, co udělá a koho tím zabije či zachrání, zatímco DEFCON bliká jak diskotéka pro generály. Když nevíme, kdo zaútočil, tak odpálíme preventivně, aby to jakože nevypadalo, že se necháme šikanovat? Můžete téměř cítit, jak se z lidské civilizace odlupují šupiny rozumu. A film nám to odvypráví třikrát – z pohledu lidí v Bílém domě, z pohledu generálů a vojenských mozků, a nakonec z pohledu samotného prezidenta. Nemění se fakta, jen úhly pohledu a lidské příběhy. Je to obyčejné ráno, jenže brzy se promění v noční můru řízenou protokoly, které vypadaly na papíře mnohem logičtěji a při cvičení bezstarostněji. Kamera se třepe jako ruce těch, kteří se bojí přiznat, jak moc se bojí. Zároveň je tu ale i něco, co chvílemi drhne. Film občas spoléhá až příliš na svou myšlenku a méně na její dramaturgii. Napětí se sice vrství, ale občas návrat do již viděného momentu prostě působí jako opakování, ne eskalace napětí.

Ano, filozofická myšlenka je silná: žijeme všichni ve světě, kde stačí pár špatně pochopených dat na monitoru, dvě věty ve špatném čase a někdo zmáčkne knoflík, po kterém už není návratu, protože strach je větší než naše planeta. Tahle rovina filmu je opravdu dobrá. Jenže místo toho, aby ji nechal promluvit přirozeně, ji vkládá na plátno téměř v podobě plakátu v MHD: “NUKLEÁRNÍ ZBRANĚ JSOU FAKT ŠPATNÉ. DĚLEJTE S TÍM NĚCO. DĚKUJEME.” Ano. Víme. Už nějakou dobu.

Film se soustředí na protokol, ruce třesoucí se nad klávesnicemi, děsivé odpočítávání, ale místo dusivé tísně cítíme spíš neutuchající opakování procedur.Problém je v tom, že napětí se nedostaví tak silně, jak by mělo. Film se soustředí na protokol, ruce třesoucí se nad klávesnicemi, děsivé odpočítávání, ale místo dusivé tísně cítíme spíš neutuchající opakování procedur. Bigelow umí vyprávět krizové situace, tady je atmosféra hustá, vážná, ale zároveň zdlouhavá… Je to nepříjemná podívaná ne proto, že nás emocionálně drtí, ale protože to prostě trvá. Opakovaný vtip není vtipem, co je pak opakovaná napínavá scéna? Rebecca Ferguson vytváří obraz ženy, která se vnitřně rozpadá, zcela neokázale bez melodramatických gest. Jared Harris jako ministr obrany nese tragikomickou lidskost člověka, který ví, že lidé od něj čekají rozhodnost, zatímco on ani neví co se svým životem. Idris Elba se snaží hrát lidského prezidenta z masa a kostí, ne ikonu. To vše ale film nedokáže zkombinovat do skutečného emocionálního výbuchu. Každá z postav zůstane v nástinu, protože není čas na její rozvinutí, jen na reakci. A zas a znova.

Navíc film nikdy neodpoví na původ střely. A ne, nejde o chytrou existenciální pointu „svět je chaos“, jde o to, že když postavíte thriller na neznámém útočníkovi, napětí se odvíjí od možností, které rozplétáme spolu s hrdiny. Tady není co rozplétat. Je jen velké možná. Možná odtud. Možná tamto. Možná to ani není skutečné. Možná to všechno byla jen metafora o tom, že se lidstvo neumí domluvit na ničem jiném než na své vlastní destrukci. Dobře, myšlenka je pochopitelná. Ale divák to celé zhlédne a pak si řekne: „A co dál?“ A nic dál nepřijde. Film skončí přesně tam, kde začal: u varování. Jen jste o dvě hodiny starší. Nezavrtá se pod kůži. Je to jako srovnat otevření lednice s hodinovou procházkou v zimě: jedno na vás jemně dýchne chlad, ale jste stále v bezpečí, jedno vás nechá pocítit mrazení až v kostech a plicích. Možná je to tím, že film chce být současně analytický i emocionální. Současně nám ukázat procedury a existenciální krizi. Ale mezi těmito póly se pohybuje váhavě a vlastně má příliš málo času. Výsledek je trošku sterilní drama.

Pokud jste příznivci thrillerů o politikaření a armádě a chcete vidět svět na hraně v reálném čase, pak už se jistě klepete nedočkavostí. Ale pokud očekáváte, že film s hrozbou atomového hřibu vám napne nervy a zaměstná slzné kanálky, pak budete spíše rozladění. Dům plný dynamitu klade otázky, které je třeba klást. Ale jako film, jako zážitek, v nás bombu prostě neodpálí. Možná měl. Možná je právě v tom ta největší tragédie.

„Zrovna dneska jdu pozdě do práce!“