Recenze Na horách: Jak přežít hory, lidi a vlastní afektovanost bez ztráty zdravého rozumu

Luciina nezdolnost, až panická samostatnost a umíněnost jsou hlavním motorem celého příběhu.

Na horách začne poměrně nevinně jako romantická komedie, ale velmi brzy pochopíte, že se snaží být ještě něčím navíc: příběhem o člověku, který celý život přežíval ve městě jako solitérní kytka na parapetu, a teď ji poprvé vyvezli na horský vzduch. A světe div se, ona začíná růst. Jen občas u toho zakopne o kořen, spadne ze střechy, zlomí si kotník nebo ji napadne pes, ale růst je růst. Snímek dokáže pobavit i ty, jejichž největší životní drama vrcholí u rozbité tramvaje na I. P. Pavlova, stejně jako ty, kteří se těmhle typům smějí.

Hlavní hrdinka Lucie (Aneta Krejčíková) je typ ženy, která v sobě nosí tolik životního nánosu, že by jím mohla posypat půlku D1. Matka mrtvá, otec neznámý, dětství nijaké, život v Praze nestabilní, a vztah k lidem? Ty nepotřebuje, protože „všechno zvládne sama“. A tak když jednoho dne zjistí, že zdědila horskou chatu po otci, kterého nikdy nepotkala, je to pro ni jako kdyby jí někdo řekl, že má bráchu na Marsu. Šok, zmatení, zrada a otázka “proč mě nikdy nechtěl?” Nezbývá, než se na chalupu vydat a zjistit, co kromě ní zdědila: pár deníčků, genetický sklon dělat věci po svém, a tlupu lidí, co se o chatu stará a jen tak se jí nevzdá. Luciina nezdolnost, až panická samostatnost a umíněnost se stává hlavním motorem celého příběhu. Je to žena bez domova, bez kořenů, bez jasného směru.

Člověk naučený všechno zvládnout sám, konečně naráží na místo, kde to nefunguje.A tak vyráží do hor. Jen se podívat, jen „v rychlosti vyřešit prodej“. Jen na pár hodin. A pak tam nějak zůstane měsíce?! Bez vysvětlení. Bez toho, aby vyřešila byt v Praze. Bez toho, aby šla do práce. Bez toho, aby si položila i tu nejzákladnější otázku: „Kdo to sakra platí?“ Ale dobře, tady zapracovala filmová magie. Na horách se asi žije z horského vzduchu, sněhu a dobře míněných rad pohledného člena Horské služby. Lucie je zpočátku strašně afektovaná. Otravně městská, vystresovaná, uspěchaná, a tak dezorientovaná, že ji vyděsí i pes. Ano, pes. Když normálně žije v Praze, kde má každý druhý člověk psa i s jeho vlastním Instagramem. Tady je ale pes pro Lucii něco mezi vlkem, yettim a děsivou připomínkou toho, že příroda existuje a nejsou v ní uklizené chodníky, které vedou z bodu A do bodu B. Proto se Lucie neustále zraňuje. Pořád. Vymkne si nohu na kameni, který měl asi 3 centimetry. Zaklíní se v lese jako bába pod kořenem,  bloudí jako někdo, kdo všude vždycky jezdí taxíkem. A tohle je vlastně sympatické, film neukazuje „městskou princeznu“, ale ženu, která celý život musela být tak tvrdá a samostatná, že si tím sama komplikuje každičký den. Lucie se ocitá v prostředí, kde se drží pravidla „pomáháme si, protože tu nikdo jiný není“. A ona, člověk naučený všechno zvládnout sám, konečně naráží na místo, kde to nefunguje. 

To, že ten film má skutečný příběh, už samo o sobě působí jako malý zázrak v českém rybníku, kde stále vídáme spíše scénář: přivedeme na chalupu partu bizarních a hraničně nesnesitelných pitomců, kteří tu jsou na teambuildingu/třídním srazu/libovolně doplňte, necháme je ožrat, pak se pohádají, někdo se s někým vyspí a jiný popere, pak se smíří, pak zase ožerou, titulky. Tady je to jiné. A i tohle málo se musí cenit. Hory samotné mají ve filmu fungovat jako duchovní průvodce, dramatická kulisa i uzdravující síla. A občas to i vychází. Co je ale opravdu škoda? Příroda nebyla využita na maximum. Když už film nese název Na horách, dalo se nasbírat víc dechberoucích záběrů z dronu, východů slunce a pár romantických detailů na kapky rosy. Víc panoramat. Víc dojemného ticha. Víc syrové zimy. Místo toho se kvůli zasazení příběhu do podzimního období počasí mění jako v reklamě na Taft, jednou je sníh a pak krásně sucho a slunečno, takže někdy nevíme, zda už není jaro. Ano, hory jsou nevyzpytatelné, ale tady se zdá, že každá scéna byla natočena v jiném měsíci.

A teď k romanci. Je přesně taková, jakou čekáte v momentě, kdy Lucie poprvé uvidí Matěje nahého ve sprše. Matěje, který patří k lokálním podivínům na chatě a ztvárňuje ho Igor Orozovič, jehož charisma by dokázalo rozpustit i zmrzlý sníh na sjezdovce (ano, zde je možná vysvětlení onoho nevyzpytatelného střídání počasí). Tenhle horský záchranář je přesně typ vtipného a trochu neotesaného drsňáka, kterému byste se chtěli svěřit do náruče, i když by ho příběh možná až tolik nepotřeboval. Nic proti hercům – jejich chemie funguje, jejich dialogy mají jiskru, ale upřímně, film by možná byl mnohem silnější bez romantické linie, jen jako příběh ženy, která se zamiluje do hor, do otcova odkazu, do Horské služby, do lidí, kteří drží spolu. Romantika je tu jen jako povinnost. Zato svět Horské služby? Je osvěžující, autentický, má v sobě energii, kterou české filmy obvykle neumí zachytit. A Lucii umožní ožít.

Režisér Rudolf Havlík ve spolupráci se scenáristkou Lucií Korcovou bere diváka na hory, kde je vzduch čistý a lidé bezprostřední, ale zároveň i na místa, kde počasí mění názor rychleji než influencerka při výběru filtru na fotku. Je to směs romantické komedie, horského dramatu a cesty za sebepoznáním. Na horách si užije každý, kdo touží vypnout hlavu, nechat se občas šťouchnout do žeber jednoduchým humorem a podívat se na příběh, který se snaží být o něčem. Film je ideální pro diváky, kteří milují české herecké obsazení, mají slabost pro romantické jiskření a chtějí cítit dotek přírody bez toho, aby se skutečně museli vláčet do kopce.

Každé ráno je třeba pozdravit slunce a poděkovat, že jste v horách přežili další noc.

Matěj by přiměl kdekoho, aby si hory zamiloval.

Vedlejší postavy nejsou nutně důležité, ale rozhodně sympatické.