Recenze Prachová příšera: Thriller s dětskou duší a vražednými sklony

Nejlepší film o králíkovi od dob Donnieho Darka? Dost možná. 

Prachová příšera je hodně temná pohádka a hravý thriller o osiřelém dítěti a nájemném vrahovi, který se proti své vůli stává otcovskou figurou. Jejich vztah je jádrem filmu: jemný, dojemný, občas absurdně roztomilý. On jí pořád plete jméno, ona ho opravuje, aniž by sama znala to jeho. On ji chrání, přestože jeho profesí je zabíjení. Ona mu věří, protože nic jiného jí nezbylo.

Bryana Fullera, režiséra a producenta s talentem proměnit smrt, melancholii a bizarnost v něžnou i zábavnou podívanou, konečně někdo pustil z televizního vodítka. Realita se v jeho vizuálně podmanivém thrilleru kroutí podle toho, kdo se zrovna dívá: dospělý, nebo osmileté dítě. Tím je Aurora, která ví jednu věc naprosto jistě: pod její postelí je monstrum. Ne metafora (alespoň ne pro ni), ne trauma přeložené do terapeutické řeči. Skutečné, hladové, pohyblivé monstrum z prachu. Když její rodiče zmizí a byt se promění v tiché bojiště, Aurora si poskládá realitu po svém. A když už jednou viděla souseda zabít draka, proč by nemohl pomoct s její příšerou? Tím sousedem je Mads Mikkelsen, zabiják, který už viděl všechno… Dokud jej nepřekvapí dívka, která si ho chce najmout. Bezejmenný muž odnaproti se v tu chvíli stává mostem mezi světem dospělých, kde jsou monstra z masa a kostí, a světem dětí, kde se strach schovává pod parketami a ubráníte se mu tak, že nebudete šlapat na podlahu.

Fuller si hraje s obrazem jako dítě s pastelkami – ne vždy chápeme, co nakreslil, ale vždycky z výsledku cítíme nadšení.Fuller tu rozehrává starý, ale funkční motiv: děti si vymýšlejí příběhy, aby přežily traumatické události, dospělí lpí na svém pohledu na realitu a jiná vysvětlení ignorují. A někde mezi těmihle světy se setkává Aurora a její soused. Vizuálně je film tak zábavně hravý! Každý záběr vypadá, jako by ho navrhoval Wes Anderson po dlouhém večeru s Timem Burtonem. Červené a zelené tóny, krásné domy, špinavé uličky, občas dětinské detaily. Fuller si hraje s obrazem jako dítě s pastelkami – ne vždy chápeme, co nakreslil, ale vždycky z výsledku cítíme nadšení.

Kombinace rozmarnosti a násilí je křehká alchymie a Prachová příšera se jí místy bojí. Nápady jsou divoké: elektrický kartáček v oku, vetřelci ladící s tapetou, monstrum plovoucí parketami jako žralok… ale film často couvne dřív, než by měl. Tempo kolísá, některé vedlejší postavy slouží spíš jako elegantní záplaty než plnohodnotné postavy (i když jsou extrémně zajímavé) a alegorie o monstrech, se kterými se musíme naučit žít, se vytrácí do neznáma. A přesto to většinou funguje, tedy za předpokladu, že divákovi tahle divoká žánrová kombinace sedne. 

Prachová příšera je velký, lehce nejistý skok do neznáma. Ne vždy je dopad měkký, ale fantazie, osobitost a hravost tohoto díla dokáží vynahradit nedostatky. Je to film pro diváky, kteří mají rádi temné pohádky, zvláštní světy, humor v těch nejnevhodnějších chvílích, a nebojí se přijmout, že ne každé monstrum musí být skutečné, aby bylo děsivé. A že někdy je nejlepší najmout si vraha ne proto, aby zabil, ale aby naslouchal.

Když se dospělí vysmívají vašemu trápení…

… je třeba zaplatit si někoho, kdo vám uvěří.

Co si dávají nájemní zabijáci k jídlu? Krvavý steak?