Recenze Princezna stokrát jinak: Konečně pořádná česká pohádka, která je pohlazením po duši

Rozpolcená osobnost trochu jinak.

I tak by se dala popsat premisa nové české pohádky Princezna stokrát jinak. V ní se zaměřujeme na princeznu Stellu z Jablečného království, která trpí vzácnou chorobou, díky níž se denně probouzí v jiném těle. Do jejích osmnáctin zbývá týden, a když se do té doby nevyléčí, zůstane jí jedna z podob navždy. Když nepomůže ani rychlá svatba se sympatickým Johanem, který tak nějak omylem získá Stellinu ruku v rytířském klání, je její jedinou nadějí císař Ukrut ze sousedního Hruškového císařství, který trpí stejnou chorobou a má svůj vlastní plán, jak se z ní vyléčit. A tak se Stella s Johanem a jeho společníkem Kuřetem, vydávají na dobrodružnou cestu plnou nebezpečí i sebepoznání, na jejímž konci se nachází lék na podivnou chorobu.

A tím lékem je (menší spoiler) láska v sebe sama. V duchu toho pozitivního poselství se nese celá pohádka. Režisér Miloslav Šmídmajer a scenáristé Tomáš Belko a Tomáš Krejčí ve svém snímku zkoumají toto důležité téma a přenášejí ho mladým divákům. Téma sebelásky je krásně a nenuceně zpracováno a je tím správným motivem, které by měly mít filmy cílené především na dětské diváky. Je tak osvěžující, že Šmídmajer přináší hlubší podívanou, která si nezakládá pouze na tom, že se odehrává v tuctovém království a zaobírá se okoukanou romantickou zápletkou okořeněnou o čerty nebo jiné magické bytosti.

Princezna stokrát jinak přináší zajímavou, nevšední a neokoukanou premisu, která má zkrátka něco do sebe.Ne, Princezna stokrát jinak přináší zajímavou, nevšední a neokoukanou premisu, která má zkrátka něco do sebe. A hlavní protagonistka je mixem populárních princezen: samotné Jablečné království je jasným odkazem na Sněhurku, motiv spaní zase naráží na Růženku, v princezně, která musí kvůli „schopnostem“ tajit své skutečné já vidíme Elsu a když se protagonistka vydává v přestrojení na trh, lze to vnímat jako odkaz na Jasmínu z Aladina. Takže název Princezna stokrát jinak lze pochopit i jako určitý dvojsmysl.

Kromě toho jde o velmi výpravnou pohádku s povedenými vizuály, které přivádějí celý fiktivní svět k životu. Je znát, že většina byla natáčena ve skutečných lokacích, což je velkým plusem. Navíc se Šmídmajerova pohádka může pyšnit i povedenými vizuálními efekty, které doplňují napínavé akční scény plné šermířského umění.

Skvělý je také hudební doprovod, za kterým stojí Ondřej Gregor Brzobohatý a Martin Blažek. Společně vytvořili velkolepý originální soundtrack, který je navíc líbivý, výrazný a dobře zapamatovatelný a skvěle dotváří celkovou atmosféru příběhu.

V neposlední řadě je potřeba zmínit i herecké obsazení. To vede Ema Klangová Businská jako hlavní verze princezny Stelly. Businská podává solidní výkon, který je místy trochu přehnaně afektovaný, ale to už tak nějak k pohádkám patří. Podobně je na tom Filip Březina jako Johan, který odvádí kvalitní práci. Nejvýraznější je však bezesporu Martin Stránský, jehož výkon má překvapivou hloubku a jeho pašeráka Kuře si poměrně rychle oblíbíte.

Dohromady je Princezna stokrát jinak milou pohádkou, která je beze sporu tím lepším, co umí česká scéna nabídnou. Šmídmajer nabízí originální zápletku, která zaujme a potěší navíc pozitivním poselstvím pro mladé (i starší) diváky. A podívaná je i kvalitně zpracovaná po filmařské stránce – a to ať už jde o kvalitní střih, autentické lokace, napěchovanou výpravu nebo výrazný a líbivý soundtrack. Příjemně potěší i herecké výkony, které sice místy spadají do pohádkových klišé, ale tak nějak jim to promineme. V závěru tak tuhle pohádku určitě stojí za to vidět.

Je libo jablíčko?

Říkalas něco?

Jsem padouch a je mi jedno, že je to na mně poznat.