Recenze Čtyři matky: Jak přežít čtyři stárnoucí matky pod jednou střechou? Edward to neví a vy se to taky nedozvíte

Takhle dopadnete, když si neumíte nastavit hranice!

Pokud jste někdy měli pocit, že váš život je jedna velká emocionální skládka, kde se vrší nevyřčená traumata a požadavky vašeho okolí, film Čtyři matky vás v tom s chutí utvrdí. Režisér Darren Thornton se rozhodl vzít italskou klasiku Sváteční oběd, vykostit z ní středomořskou eleganci a přesadit ji do deštivého Dublinu, kde se místo dobrého jídla servíruje úzkost a neschopnost nastavit si hranice v jedné hodně dusivé tiché domácnosti. Výsledek balancuje na hraně mezi sitcomem z devadesátek, u kterého zapomněli pustit smích v pozadí, a lehce frustrujícím cvičením v trpělivosti diváka.

Představte si Edwarda, osamělého irského gaye. Edwardův román překvapivě válí u mladé generace, což je ironické, protože on sám emočně uvízl někde mezi pubertální vzpourou a absolutní odevzdaností osudu. Má před sebou životní šanci, propagační turné ke své knize po USA, které by z něj mohlo udělat literární rockovou hvězdu. Jenže Edward má doma Almu. Alma je jeho ovdovělá matka, tak trochu Stephanie Hawkingová, protože po mrtvici mluví skrze iPad. Je to digitální diktátorka, která i bez hlasu dokáže šéfovat domácnosti.

Zápletka, která by v reálném světě skončila okamžitým zablokováním kontaktů v telefonu, na nás vybalí svůj trumf: Edwardovi „přátelé“ (podobně či více neschopní jako on) se rozhodnou odletět na Pride na Kanáry a své stárnoucí, svérázné a občas vyloženě nesnesitelné matky prostě odloží u Edwarda. Proč? Protože Edward neumí říct ne. A tak se náš hrdina stává neplaceným pečovatelem v domově důchodců, který si sám otevřel uprostřed svého obýváku, zatímco jeho kariéra a milostný život pomalu ale jistě odtékají do dublinského kanálu.

Film se snaží být rozkošný a hřejivý, ale postavy se nechovají jako lidé z masa a kostí, ale jako karikatury vytržené z nějakého nepovedeného seriálu.Film se snaží být rozkošný a hřejivý, ale postavy se nechovají jako lidé z masa a kostí, ale jako karikatury vytržené z nějakého nepovedeného seriálu. Edwardova neschopnost přežít vedle svých blízkých bez toho, aby se stal jejich rohožkou, není dojemná, je frustrující. Zatímco většina populace se dřív nebo později naučí se svými rodiči koexistovat, aniž by přitom ztratila vlastní identitu, Edward se zdá být v tomto směru emocionálním analfabetem.

Děj se sune kupředu tempem unaveného slimáka na road tripu do Galway. Ten road trip je mimochodem povinná jízda každého druhého irského snímku, jako by tvůrci měli smlouvu s místní cestovkou. Přesto je největší slabinou filmu fakt, že se v něm vlastně nic neděje. A když už se něco stane, nedává to narativní smysl nebo to postrádá jakýkoliv zábavný prvek. Scény, které mají být srdceryvné, jsou jen vlažné. Edwardův příběhový oblouk je spíš jen takový drobný kruhový objezd, který ho dovede přesně tam, kde začal. Na konci filmu (pozor, lehký spoiler pro ty, které to ještě zajímá) se Edward do něčeho nového pustí jen proto, že mu to jeho maminka milostivě dovolí. Ne protože by dospěl, ne protože by si uvědomil vlastní hodnotu, ale proto, že dostal svolení. Což by možná fungovalo jako černý vtip, kdyby si to film uvědomoval. Jenže on to myslí vážně. Nikdo se nic nenaučil, nikdo se nezměnil, jen se pár nesnesitelných bábinek spřátelilo díky svým nesnesitelným synům.

James McArdle hraje Edwarda s dokonalým utrpením psa, do kterého jste zrovna kopli. Fionnula Flanagan jako němá Alma je sice skvělá a dokazuje, že k ovládnutí scény nepotřebujete ani jedno slovo, ale ani její výkon nezachrání pocit, že se díváte na něco, co je příliš povrchní na drama a málo vtipné na komedii. Je to neurážející výplň času, kterou zapomenete dřív, než v kině rozsvítí. Pokud hledáte hloubku, smysl nebo aspoň postavy, které se nechovají jako sociopati převlečení za kamarády, hledejte dál. Čtyři matky jsou sice občas milé, ale ve výsledku je to jen únavný zážitek, u kterého si celou dobu říkáte „Proboha, Edwarde, už se konečně vzpamatuj!“ přičemž vám na Edwardovi ani tolik nezáleží…

Snímek se tváří jako komedie s rytmem sitcomu, který by v hloubi duše rád aspiroval na jemné drama o důstojnosti a hledání rovnováhy mezi vlastními sny a rodinnými povinnostmi. Jenže děj se vleče jako nekonečný nedělní oběd, u kterého už všichni dojedli, ale nikdo se neodvažuje vstát od stolu, aby neurazil babičku. Film se pokaždé zastaví těsně před tím, než by mohl sdělit něco trefného, a zbaběle se stáhne do bezpečí roztomilé banality. Výsledkem je dílo bez ostrých hran a konfrontací, které by bolely, a tudíž měly smysl.

„Dnes máme v plánu rehabilitace, návštěvu kostela a pohřeb.“