Recenze: Bouřlivé výšiny s úžasnou Margot Robbie věří ve velkou diváckou návštěvnost

Nejčerstvější adaptace slavného románu od Emily Brontë chtěla být jasnou romantickou volbou pro valentýnský víkend.

Mnozí a mnohé z nich patrně spíše uvítají, že si režisérka Emerald Fennell upravila předlohu natolik, že se v úvodních titulcích správně objevuje informace nikoli „podle románu“, nýbrž „na motivy“. Přeci jen je potřeba přilákat do kina i obecenstvo do třiceti roků. O něco podobného se kostrbatě pokusila Greta Gerwig se svými Malými ženami, přesto z toho byly oscarové nominace, z nichž pouze ta za kostýmy byla naprosto pochopitelná a právem oceněná zlatou soškou. Bylo by velikým překvapením, kdyby se slavnostní udílení prestižních cen v příštím roce netýkala i Bouřlivých výšin, a to nejen proto, že tím, že staví do popředí výraznou hlavní hrdinku, vlastně splňuje hollywoodské požadavky na genderovou vyváženost. Režisérka ovšem nezapomíná, že se máme pohybovat v 19. století, takže na výpravu a kostýmy je kladen velký důraz. Taky díky tomu se film může pyšnit výbornou dobovou atmosférou. Hlavní téma, tedy téma lásky, je přitom samozřejmě nadčasové, tudíž i v současnosti vyhledávané.

Všechno to začalo, když se v domě otce malé Cathy objevil zaběhnutý chlapec, kterému sama dala jméno Heathcliff po svém mrtvém bráškovi. On byl ustrašenější, ona odvážnější. Ale někdy to bylo obráceně, když potřebovala ona podpořit. Těžko snášela, že ho její otec surově mlátil. V dospělosti se stále blízce kamarádili, dokud se nepřistěhoval bohatý elegán Edgar Linton se svou svěřenkyní Isabellou, jejíž největší přínos delší dobu spočívá v tom, že rozebere Romea a Julii. A to tak, že prozradí, kdo je v Shakespearově tragédii z jejího pohledu nejšpatnější postavou. Až v závěrečné třetině tahle figura naprosto zásadním způsobem nabývá na významnosti (dokonce ještě větší, než jaké se dostane hospodyňce Nelly v podání Hong Chau). Její představitelka Alison Oliver je nesmírně talentovaná a není pochyb, že o ní ještě uslyšíme. Nicméně onen doopravdy zamilovaný pár tvoří Jacob Elordi a Margot Robbie.

Bouřlivé výšiny nejsou ani tak o líbezných slůvkách a chození za ručičku, jako o vztahu založeném na sexu, byť tedy neexplicitním.Někdy může být zrádné postavit vedle jedné z nejzářivějších současných hollywoodských hvězd herce, který nepatří mezi ty úplně nejslavnější. Jacob Elordi je ve své roli velmi přesvědčivý, ovšem v daleko větší míře ve scénách, které sdílí s Alison Oliver. Až možná trochu zamrzí, že jich jednak nebylo víc, a jednak že v nich nedostal od Emerald Fennell, která ráda ve střídmé míře provokuje, větší volnost. Tahle herecká poloha mu je zkrátka zjevně bližší než ta romantická. Ostatně s tou romancí to v případě Bouřlivých výšin není zrovna ukázkové. Cathy a Heatcliff nejsou ani jako Jack a Rose v Titaniku, ani jako Noah a Ellie v Zápisníku jedné lásky. Bouřlivé výšiny nejsou ani tak o líbezných slůvkách a chození za ručičku, jako o vztahu založeném na sexu, byť tedy neexplicitním. Tenkrát by byl skandální, dneska je zcela běžný.

Postava Heathcliffa se podstatně změní po stránce materialistické a my se zase nedozvíme, na čem tolik zbohatnul. Sledovat jeho počínání během těch pěti roků by mohlo být zábavné, ačkoli divačky asi nebude příliš zajímat, jak k té proměně došlo, ale že k ní došlo. Nicméně i kdyby k ní nedošlo, tak by nám došlo, že bez Cathyiny nevěry by se to prostě neobešlo, jelikož jiný příběhový twist prakticky nepřipadá v úvahu. Po stránce řemeslné se filmu nedá prakticky nic vytknout, což platí také pro soundtrack, třebaže podobně jako v Marie Antoinetty od Sofie Coppoly obsahuje skladby, které na první dobrou do daného období úplně nezapadají. Charli XCX každopádně přispívá k tomu, že Bouřlivé výšiny jsou díky vizuální stránce a účasti Margot Robbie, jejíž herecký rozsah jest opravdu pozoruhodně široký, líbivé nejen pro oči, nýbrž i pro uši.

Bouřlivé výšiny spadají do subžánru kostýmního dramatu, který patří k těm, ve kterých se toho mnoho nového vymyslet nedá. Emerald Fennell si ho jako herečka vyzkoušela v Anně Karenině od Joea Wrighta. Její specifičtější režijní rukopis (což jde vždycky ku prospěchu) může za to, že ti, kdož viděli Nadějnou mladou ženu nebo i Saltburn (rovněž s Jacobem Elordim), s největší pravděpodobností dostanou od Bouřlivých výšin přesně to, co od nich čekají. Tedy, s výjimkou toho, že se nedaří v zásadnější míře probudit divácké emoce. Příznivci a příznivkyně knižní předlohy k této adaptaci zřejmě budou mít výhrady, ale to se přece děje téměř u každé hollywoodské adaptace. Nic to ale nemění na tom, že jiná romantická volba pro valentýnský víkend letos v kinech opravdu nebude (možná s výjimkou Prudkých citových vzplanutí), třebaže ten úplně nejvíc nejromantičtější moment se dostavuje až v poslední scéně. A paradoxně pochází z doby, kdy Heathcliff a Cathy byly ještě dětmi.

Na Větrné hůrce je malebná krajina.