I filmy španělských režisérů (a režisérek) si občas proklestí cestu do našich kin.
Ti, kteří ho znají, se nedokážou shodnout, jestli je Marcos Timoleon bohatý pracháč nebo prachatý boháč. Tak jako tak patří k těm, kteří vlastní soukromý ostrov. Na něm teď pořádá oslavu pětadvacátých narozenin svojí dcery Sofie, která ho něčím nepotěšila, takže ji taky nepotěší. Přitom o svého syna už přišel. Jestli měl v jeho úmrtí prsty, není ta nejdůležitější otázka. Příliš v tomto směru nenapoví ani skutečnost, že jej někteří přirovnávají k Aristotelovi Onassisovi, zatímco jiným se v souvislosti s ním vybaví Vito Corleone, což není úplně přesné, protože Kmotr, ať dělal, co dělal, nikdy se neuchyloval k podlým podpásovkám. Marcose nějaká čest příliš nezajímá, protože má peníze a tím pádem i moc.
Moc zase není něco, co by obzvlášť interesovalo režiséra Miguela Ángela Jimeneze, protože se rozhodně nedá tvrdit, že by ji hlavní postava chtěla dávat nějak okatě a opakovaně najevo. Ze získaného bohatství se mu hlava nezatočila a nedělá výstřednosti. Nemá zájem se předvádět a nemá zájem ostatní lidi vlastnit. Ačkoli být členem nebo členkou jeho rodiny, potažmo nacházet se delší dobu v jeho blízkosti, však přeci jenom nelze považovat za výhodu. Nejlépe to demonstruje právě vztah s dcerou Sofií, přičemž společné scény, ve kterých se objevují Willem Dafoe a cílevědomá Vic Carmen Sonne, představují to úplně nejlepší z toho, co nabízí tenhle v dobrém slova smyslu podivuhodný, nevšední atmosférou protkaný film.
Nejen proto, že v podstatě slouží jako středobod, který veškeré dění drží pohromadě, ale také kvůli tomu, že o Marcosovi často prozrazují jeho mimika a gesta, která jsou více i méně nápadná, více než slova.Film, který jako takový je jednoznačně závislý na Willemu Dafoeovi, který je pro změnu závislý na herectví. Snad kromě Dannyho Treja neexistuje herec, na kterém by bylo tolik vidět, jak neskutečně jej hraní baví. Proto působí pohled na jejich filmografii dojmem, že berou prakticky každou roli, která jim je nabídnuta – lhostejno, jestli jde o snímek áčkový, béčkový, céčkový atd. Jednasedmdesátiletý rodák z Wisconsinu si dosud připsal čtyři oscarové nominace, s jedinou výjimkou za „skromnější“ projekty, takže teoreticky není bez šance ani tentokrát, jelikož – ač to tak na první pohled nemusí vypadat – tahle role v takovém počinu, jako je Birthday Party, rozhodně není jednoduchá. Nejen proto, že v podstatě slouží jako středobod, který veškeré dění drží pohromadě, ale také kvůli tomu, že o Marcosovi často prozrazují jeho mimika a gesta, která jsou více i méně nápadná, více než slova. Snad i proto nás v závěru požádá, aby nezůstal nepochopen. Nic to nemění na tom, že taková úloha evidentně vyžaduje zkušenosti a soustředěnost.
Soustředěnost vyžaduje i celý tento biják, resp. to zprvu vypadá, že ji bude vyžadovat, aby nám neušlo něco důležitého. Jednotlivé střípky do sebe úplně nezapadají. Spíše se tedy jedná o mozaikové vyprávění bez hlavní příběhové linie. Mohlo by jí být právě Sofiino těhotenství, o kterém se dozvíme velmi brzy. Ale řeší se i jiné věci, které přitom nepatří k těm, jaké bychom mohli považovat za podstatné. Kvůli tomu se klidně může stát, že z paměti vymizí už pár dnů po zhlédnutí. Každopádně tahle podívaná není jenom o obsahovém, nýbrž také o výtvarném zážitku a té pozoruhodné, mírně znepokojující atmosféře, která představuje další velké plus pro tuhle na první dobrou možná nenápadnou Birthday Party.
Birthday Party je film, který si do uvedení v českých kinech připsal na konto jednu festivalovou nominaci. Dočkal se jí v Locarnu, což je velmi prestižní přehlídka. Neznamená to však, že by se nemohl konat úspěch v běžné distribuci, ačkoli současná konkurence podobným titulům nic neusnadňuje. Třebaže tento titul vzniknul v koprodukci s Řeckem a v popředí se objevuje původem řecký magnát, není to tak, že by se jednalo o příspěvek do tzv. řecké divné vlny, ke které se i ve svých hollywoodských projektech hlásí například Yorgos Lanthimos, se kterým Willem Dafoe slavně natočil Chudáčky a nepoměrně méně slavně Milé laskavosti. Prazákladní premisa, že se skupina lidí vydá na narozeninovou oslavu na boháčův soukromý ostrov, se mohla dále odvíjet kteroukoli cestičkou. Nakonec byla vybrána taková, která sice není vyloženě nepředvídatelná, ale pořád se o ní dá napsat, že je vlastně vítaná.
Postávání u moře vypadá na plátně hezky.
Marcos je za všech okolností přemýšlivý typ.
Sofia je vpravdě sošná dcera.
Birthday Party
Birthday Party je film, který si do uvedení v českých kinech připsal na konto jednu festivalovou nominaci. Dočkal se jí v Locarnu, což je velmi prestižní přehlídka. Neznamená to však, že by se nemohl konat úspěch v běžné distribuci, ačkoli současná konkurence podobným titulům nic neusnadňuje. Třebaže tento titul vzniknul v koprodukci s Řeckem a v popředí se objevuje původem řecký magnát, není to tak, že by se jednalo o příspěvek do tzv. řecké divné vlny, ke které se i ve svých hollywoodských projektech hlásí například Yorgos Lanthimos, se kterým Willem Dafoe slavně natočil Chudáčky a nepoměrně méně slavně Milé laskavosti. Prazákladní premisa, že se skupina lidí vydá na narozeninovou oslavu na boháčův soukromý ostrov, se mohla dále odvíjet kteroukoli cestičkou. Nakonec byla vybrána taková, která sice není vyloženě nepředvídatelná, ale pořád se o ní dá napsat, že je vlastně vítaná.
- Hodnocení
