Recenze: Bojovník bojuje hlavně sám se sebou

Jeden z nejočekávanějších a patrně taky nejodvážnějších českých filmů letošního roku nesměle zamířil do kin.

Na olympijských hrách dosáhnul na medaili v boxu. Jenže to už je hodně dávno. V současnosti má Pavel „Hoff“ Hoffmeister stále dost starostí hlavně s tím, jakým směrem se jeho život vyvíjí. Kdysi dávno udělal velkou chybu, na kterou doplatila jeho manželka a matka jejich dcery Barbory, která byla ještě dítě a doteď má s otcem velmi napjatý vztah. Přitom on by byl rád na blízku svojí vnučce Zuzance, která potřebuje robotickou paži. Taxikaření dostatečně nevynáší, nicméně promotéři MMA zápasů si na něj záhadně vzpomenou pro akci, která má do ringu, resp. do klece, přilákat zpět někdejší hvězdy bojových sportů. Hoff nepřekvapivě nejprve dlouho váhá, ale nakonec souhlasí a s maďarským soupeřem Kardosem, který se doslova i obrazně uchyluje k podpásovkám a který se chová odporně ke své přítelkyni (čímž se má zvýšit jeho záporáctví), se střetne v souboji, který by ideálně měl být novým zápasem století.

Z uvedené synopse je to možná patrné. A jestli ne, tak si zdůrazníme, že Bojovník je totálně narvaný všemožnými žánrovými klišé. Ty si Tomáš Dianiška, který tentokrát spolurežíruje s Vojtěchem Fričem, neodpustil ani ve svém celovečerním debutu Lítá v tom, do kterého rovněž nacpal popkulturní odkazy. Fungovalo to vlastně velice dobře – taky díky tomu, že občasnou tuctovost vyvažoval přeci jenom originálnějšími a v českých titulech málo vídanými postupy. Ovšem na ty tentokrát zcela rezignoval. Míra klišé je tak obrovská, že se jí tenhle český projekt vyrovnává loňskému Vilému Tellovi, který přitom nastavil v tomto směru laťku tak vysoko, že se zdála být nedostižitelnou. Není ale úplně zřejmé, jestli si tvůrci vůbec uvědomovali, že chrlí jedno hloupé klišé za druhým. U Bojovníka je celkem jasné, že tak činí záměrně.

O to je to vlastně celé horší, protože z technického úhlu pohledu snese zpracování velmi přísná kritéria. Z filmu je znát, že byl drahý, ale o to více vždycky zamrzí, že se velké peníze dají do něčeho, co patrně nemá šanci na posbírání velkého množství nadšených diváckých ohlasů. Na jednu stranu je sympatické, že se tvůrci nejen tématem pokusili dát Bojovníkovi mezinárodní přesah, na tu druhou však z většiny replik opravdu bolí uši a při otitulkované verzi z nich budou bolet i oči. Ledacos by bylo za těchto okolností samozřejmě snesitelnější, kdyby se před kamerou objevili Brad Pitt a Tom Cruise, jelikož jejich projekty typu F1 či Top Gun: Maverick také zrovna neoplývají originalitou, leč díky jejich přítomnosti a tomu, jak stylově jsou natočené, jsou vlastně hodně cool. To platí obzvláště pro zmíněný sequel osmdesátkové klasiky.

Vždycky je fajn sledovat, jak Milan Ondrík mizí ve svojí postavě.S hereckými výkony v této české novince je to poněkud složitější. Vždycky je fajn sledovat, jak Milan Ondrík mizí ve svojí postavě. Lhostejno přitom, jestli ztvárňuje slovenského mafiána, bývalého legionáře nebo právě ztrápeného zápasníka. Obsazení Pavla Rímského má odkazovat především na fakt, že dabuje Sylvestra Stalloneho, představitele Rockyho, protože nelze přehlédnout, že právě tahle sága, která definovala pravidla žánru, posloužila pro tvůrce Bojovníka jako hlavní zdroj inspirace. Včetně tedy finálového zápasu, u kterého by bylo obrovským překvapením, kdyby neměl předpokládaného vítěze. Jenže ani on v téhle úloze nemá moc, co hrát. To platí pro naprostou většinu herců a hereček – naštvanou Emu Businskou, typického Mariána Mitaše, spisovně mluvícího Martina Fingera a prodejnou Hanku Vagnerovou nevyjímaje. Kdo si natáčení zjevně užíval, je Kryštof Hádek, jehož chlapík jménem Čížek je natolik veselá a zábavná kopa, že působí dojmem, že sem zabloudil z jiného filmu.

Bojovník je film, na kterém se pracovalo hodně dlouho a v takovém případě je vždycky skvělé, když se podaří věci dotáhnout až do konce, tj. na plátna kin. Co se českých filmů týče, nekomediální konkurence není hojná, ale tady to ani tak na prestižní ocenění nevypadá. Možná za kameru, střih nebo masky. Bojovník na to jde vlastně podobně jako Neporazitelní. Akorát s tím rozdílem, že počin Dana Pánka zbytečně v ničem tolik netlačí na pilu a staví do popředí sportovní stránku. Že by tedy tento letošní biják zajistil Oktagonu přísun hromady dalších nadšených příznivců, s tím se asi počítat nedá. I proto, že předzápasová tréninková sekvence je zajímavější než samotný zápas. I proto, že postavy místy pronášejí nelogické repliky. I proto, že sprostý nerovná se drsný. Nicméně Bojovník je jedním z těch filmů, na kterých je potřeba ocenit především snahu vydat se jiným směrem, než je u nás běžné. A vlastně taky existuje velký příslib, že příště to od tvůrců bude všechno o dost lepší.

Uhni – bouchni.