Recenze: Samuraj a vězeň ukazuje, že není Kurosawa jako Kurosawa

Japonská historická dramata se do českých kin dostávají sporadicky, což ještě ale samo o sobě neznamená, že tohle vzbudí všeobecné nadšení.

Japonsko je země s úžasně bohatou historií. Ať už se filmaři rozhodnou věnovat se kterémukoli období, dá se očekávat, že výsledek bude pro mezinárodní publikum velmi atraktivní. Zachytit očekávanou dobovou atmosféru se většinou daří na výbornou. Z obsahového úhlu pohledu to bývá trochu složitější. Platí to i pro Samuraje a vězně, který nás zavádí zpátky do 16. století. Legendární šermíř Musashi Miyamoto zatím ještě ani nemohl vejít ve známost, nicméně provincie Harima, se kterou také spojil svůj život, nás bude zajímat. V době válčících států sídlí na hradě Arioka samuraj Araki Murashige. Po svém boku má paní Chiyoho, která možná má a možná nemá na okolní dění velký vliv. Na hrad si dělá zálusk Nobunaga Oda, jenž vyšle svého posla Kurodu Kanbeie. Není popraven, ale uvězněn, což se ukáže býti ideálním řešením, protože se rozjede série záhadných úmrtí, s jejichž vysvětlením by měl opakovaně pomoct právě ten, kdo proti své vůli tlí v okovech v hradním žaláři.

Režisér Kiyoshi Kurosawa už oslavil jednasedmdesátiny. Zkušeností s natáčením má spoustu, ovšem poprvé se rozhodnul zpracovat historickou látku. Jeho jmenovec Akira s takovými slavil velké úspěchy – Sedm samurajů, Yojimbo, Sanjuro, Krvavý trůn, Skrytá pevnost. Samuraj a vězeň byl sice premiérově uveden na festivalu v Cannes, nicméně se nedá tvrdit, že by patřil k těm, o kterých by se nejhlasitěji mluvilo. Nejde ani tak o stopáž, která dosáhla i se závěrečnými titulky na bezmála 150 minut, nýbrž o to, že režie je rutinní, postav celá řada, přičemž s výjimkou těch dvou titulních a paní Chiyoho (jelikož jde o v podstatě jedinou ženu) není žádná z nich výrazně zajímavá. Nekončící záplava dialogů, které často uvádějí zdánlivě irelevantní, ale přitom ve skutečnosti poměrně klíčovou informaci, také nepředstavuje nic, co by mělo filmu získat plusové body.

Vedle dramatu a historického žánru zabrousíme taky do toho detektivního.Vedle dramatu a historického žánru zabrousíme taky do toho detektivního. Vyšetřování se tedy ale rozhodně nenese v duchu metod Sherlocka Holmese. Řada postav působí dojmem, že je vyšetřování vůbec nebaví. Nicméně jsou podřízené a navíc neexistují počítače, telefony a televize, takže by stejně asi neměly nic lepšího na práci. Murashige a Kanbei se radí podobně, jako se Clarice Starlingová chodila radit k Hannibalu Lecterovi v Mlčení jehňátek. Akorát s tím rozdílem, že tenhle vězeň není nikomu nebezpečný a že probíhající zločiny nemusí mít stejného pachatele. Scény, které se odehrávají v uzavřených prostorách (lhostejno, jestli jde o místnosti či zahradní patio), fungují lépe než ty úplně venkovní. I proto, že ač se má válčit, musíme se obejít bez velkolepých bitevních sekvencí. Třebaže si Samuraj a vězeň udržuje románové dělení do kapitol (něco se stane v každém ročním období), určitě by snadno snesl i přenesení na divadelní jeviště.

Základem každého dobrého dramatu jsou vztahy mezi postavami. Tady však nemají patřičnou hloubku. A když nemají hloubku, nepředávají emoce. A když nepředávají emoce, stáváme se de facto nezávislými pozorovateli, kteří nemají, komu by drželi palce, jakkoli Masahiro Motoki a Masaki Suda dělají všechno pro to, aby alespoň jejich společné scény vytáhly celkové hodnocení do nadprůměru (nakonec ale ani to nepomůže). Oba slaví na cti, smyslu pro spravedlnost a rozhodnosti. Ten první navíc oproti zvyklostem automaticky každého nepopravuje. To je na jednu stranu pro provinilce ještě horší, na tu druhou může taková druhá šance při závažnějším provinění přimět k tomu, aby pachatel přiznal a uvědomil si svoje pochybení. No, v českých filmech postavy s takovým charakterem povětšinou prakticky nevídáme.

Samuraj a vězeň je projekt, kterému by v některých momentech více slušelo nespoléhat tolik na dialogy a vyprávět obrazem. Neplatí to zrovna pro ty násilné typu sekání hlav, protože explicitnost, na rozdíl od počinů jako 13 samurajů nebo Kubi, zrovna Samuraj a vězeň nepotřebuje. Druhá z těchto pro příklad uvedených podívaných vznikla v režii věhlasného Takeshiho Kitana a vystupují v ní totožné historické postavy. Vzhledem k věhlasu tohoto oceňovaného a vysoce respektovaného tvůrce, o jehož profesních začátcích mimochodem vypráví na Netflixu dostupný film Asakusa Kid, docela zamrzí, že to nebyl jeho biják, který by se dostal do českých kin nebo který by byl alespoň lépe dostupný na streamovacích platformách, neboť by to teď jistě bylo zajímavé srovnání verzí, které by nepochybně vyšlo v jeho prospěch. Také proto, že Samuraj a vězeň si věci nezřídka komplikuje – místo toho, aby volil přímočařejší řešení, kterým by se více přiblížil mezinárodním divákům a divačkám.

„Proč to, sakra, nenapsali latinkou?“