Recenze Kdyby se holubi proměnili ve zlato: Osobitý dokument přináší upřímnou zpověď, ale jeho experimentální forma nesedne každému

Truchlili jste už někdy pro někoho, kdo ještě nezemřel?

Za velmi netradičním dokumentárním snímkem, který Česká filmová a televizní akademie letos vysílá do boje o Oscara, stojí režisérka, scenáristka a kameramanka Pepa Lubojacki. Uspět se mu podařilo už na Berlínském mezinárodním filmovém festivale, ze kterého si odnesl cenu za nejlepší dokument.

Tvůrkyně Pepa Lubojacki se rozhodla po dobu pěti let sledovat životy svého bratra Davida a svých dvou bratranců, kteří se potýkají se závislostí na alkoholu.Tvůrkyně Pepa Lubojacki se rozhodla po dobu pěti let sledovat životy svého bratra Davida a svých dvou bratranců, kteří se potýkají se závislostí na alkoholu. Během toho se snaží najít odpovědi na nejrůznější otázky, které se jí honí hlavou. Jak například závislost vzniká? Může být dědičná, nebo je to selhání vůle jednotlivce? Jde zachránit někoho, kdo o to nestojí? A kde končí láska a začíná kontrola?

Používá k tomu velmi neobvyklé metody, které ovšem nemusí sednout každému. Jednou z nich je, že prostřednictvím umělé inteligence nechává promlouvat postavy ze starých fotografií, na kterých je sama autorka, její bratr a další. Obvykle nemluví sami za sebe, ale rozebírají dospělým hlasem nějakou hlubší myšlenku. Ještě ke všemu většinou mluví anglicky, i když zbytek dokumentu je normálně v češtině. Stejně tak využívá Pepa Lubojacki také třeba obrázek holuba, který má lidské oči a ústa.

Celý dokument je natočený na mobil, čemuž často odpovídá i kvalita záběrů. Jsou velmi autentické, ale mnohdy jsou roztřesené nebo naopak statické. Nicméně právě tyto záběry jsou nejzajímavější, protože přináší surové výpovědi lidí závislých na alkoholu, z nichž někteří během natáčení žijí na ulici. Kvůli tomu je některým promluvám hůř rozumět, ale není to vždy až tak důležité.

Přehnaně stylizovaně pak působí sekvence, během kterých tvůrkyně leží oblečená na vodní hladině nebo záměrně pláče do kamery. Něco takového není potřeba, protože její bolest a zoufalství ze závislosti bratra čiší mnohem lépe například z pasáží, ve kterých vzpomíná na jejich společné dětství. Zvláště působivé je popisování dojemných detailů, ze kterých je cítit bezpodmínečná sourozenecká láska.

Během sledování postupně zjišťujeme, že dokument není jen o bratrovi autorky, ale také o ní samotné. Nebojí se skutečně jít s kůží na trh a diváky pouští do pochmurné rodinné minulosti, svých myšlenek, pocitů i soukromí. Něco takového vyžaduje velkou dávku odvahy, kterou by v sobě rozhodně nenašel každý.

Některé motivy se v dokumentu neustále opakují, což může některé diváky dost iritovat. Vyvolává se tím dojem nekončícího cyklu, který vede stále ke stejnému cíli. Na druhou stranu k němu v nějaké formě spěje každý z nás. Výsledek působí velmi poeticky, ale pro někoho už to může být příliš. Jiní ovšem můžou takovou formu vnímat jako velmi originální a svěží pohled mladé autorky, která se nebojí experimentovat s dokumentárním žánrem.

Kdyby se holubi proměnili ve zlato je bezpochyby odvážný a velmi osobitý dokument, ale jeho experimentální forma může být zároveň jeho největší slabinou. Některé stylizované pasáže, opakující se motivy a netradiční práce s obrazem působí místy spíše samoúčelně a odvádějí pozornost od silného rodinného příběhu, který by si vystačil i bez nich. Největší síla snímku totiž nespočívá v jeho experimentech, ale v upřímných výpovědích a otevřenosti, s jakou autorka odhaluje vlastní bezmoc, lásku i strach ze ztráty blízkého člověka. Výsledkem je nepochybně originální a osobní dílo, které má co říct, jeho poetická a místy až překombinovaná forma však nemusí oslovit každého.

Fotky autorky a jejího bratra z dětství promlouvají v dokumentu dospělými hlasy.