Uvítali byste možnost vidět Strážkyni pramene ve filmové podobě?
Příběh knihy Strážkyně pramene se odehrává v postapokalyptické budoucnosti, kdy se vše točí kolem vody a hlavně jejím nedostatku. Svět si prošel temným obdobím a nic není jako dřív. Vykonávat v této nebezpečné době povolání čajového mistra není nic jednoduchého, protože čaj bez vody nelze uvařit. Mladá dívka Noria se i přes všechna nebezpečí rozhodne pokračovat v rodinné tradici a stát se nejen čajovou mistryní, ale zároveň i strážkyní pramene. Bylo toto rozhodnutí správné? A jaké poklady skrývá hora odpadků kousek za městem? To vše se dozvíte na stránkách prvotiny finské autorky Emmi Itärante, jež pro psaní dystopie zvolila neobvykle poetický jazyk. Její odvaha se vyplatila, protože za Strážkyni pramene získala hned dvě významné ceny pro začínající autory. Nejen o knize a psaní, ale i o návštěvě Prahy si s námi Emmi ochotně popovídala.
Červený koberec: Strážkyně pramene není klasickou dystopií. Proč jste zvolila při popisu příběhu odehrávajícího se v postapokalyptické budoucnosti takto poetický jazyk?
Emmi Itäranta: Ten jazyk jsem zvolila proto, abych trochu vytvořila protiklad právě k tomu temnému námětu. A také to vzešlo z myšlenky, že voda je proudící živel a jazyk odpovídá tomu způsobu, jakým se voda chová v přírodě.
Červený koberec: Co nebo kdo Vás inspiroval psát o budoucnosti s nedostatkem vody?
Emmi Itäranta: Začala jsem tuto knihu psát v roce 2008, v době, kdy probíhala taková celospolečenská diskuse na téma globálních změn, globálního oteplování, problémy s vodou v celosvětovém měřítku… Uvědomila jsem si, že neexistují žádné romány a literatura, které by se tímto tématem zabývaly. Měla jsem pocit, že se o tom málo mluví, málo píše a to téma je velmi důležité.
Červený koberec: Všichni si myslíme, že voda je samozřejmost…
Emmi Itäranta: Je to tak!
Červený koberec: Za knihu Strážkyně pramene jste získala dvě literární ceny. Jak jste se tehdy cítila a co Vám ocenění přinesla?
Emmi Itäranta: Ty ceny pro mě byly samozřejmě důležité, vážím si jich a umožnily mi, abych se nějakou dobu mohla věnovat psaní. Takže i z tohoto důvodu to pro mě bylo velmi pozitivní.
Červený koberec: V minulosti jste pracovala jako novinářka, divadelní kritička, dramaturgyně, scénáristka a učila jste na Kentské univerzitě. Které z těchto povolání vás bavilo nejvíce?
Emmi Itäranta: Dá se říct, že to všechno byla průprava k tomu stát se spisovatelkou. Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou, ale na začátku se člověk psaním neuživí, takže to byly způsoby, jak se trochu uživit. Nejpřínosnější pro mě byla asi práce dramaturga, protože to je taková dobrá průprava, člověk se na tom naučí hodně pro své vlastní psaní.
Červený koberec: A v současnosti jste spisovatelka na plný úvazek?
Emmi Itäranta: V této chvíli ano.
Červený koberec: Obliba postapokalyptických vizí budoucnosti stále stoupá a spousta knih je převáděna i do filmové podoby. Přijala byste případnou nabídku?
Emmi Itäranta: Na knihu už se poptávalo několik produkčních společností, ale zatím nedošlo k žádné dohodě nebo konkrétním dohodám, ale nevylučuji, že se tak v budoucnu stane.
Červený koberec: Spisovatelů se sice málokdy někdo ptá, ale kdybyste si mohla vybrat, koho byste vybrala pro obsazení hlavní hrdinky?
Emmi Itäranta: Je to těžké si vybrat. Zas tak moc dobře herce neznám, ale pokud bych někoho měla volit pro hlavní roli, pro roli Norii, tak si myslím, že by to měla být nějaká asijská herečka. Celou dobu jsem si ji představovala jako člověka, který má asijské rysy. Ale bohužel nedokáži nikoho jmenovat.
Červený koberec: Pracujete už na další knize? O čem bude?
Emmi Itäranta: Pracuji teď na nové knize, která by měla vyjít ještě tento rok ve Finsku. Je to příběh o ženě, která žije na ostrově, kde jsou zakázané sny, ale ona ty sny vidí.
Červený koberec: Preferujete psaní o silných ženských hrdinkách?
Emmi Itäranta: V současnosti to jsou silné ženy. Možná v budoucnosti napíši něco o silném muži, ale zatím to jsou ty ženské příběhy, které mě zajímají.
Červený koberec: Jste v Praze poprvé? Co Vás na městě nejvíce zaujalo?
Emmi Itäranta: Praha je nádherné město a nejsem tu poprvé. Naposledy jsem tu byla v roce 2010. Tehdy jsem zašla do jedné čajovny, kde jsem mimo jiné psala i kousek příběhu z knihy Strážkyně pramene. Pokusila jsem se tu čajovnu znovu najít, protože jsem si nepamatovala jméno ulice ani název té čajovny, tak to bylo poněkud dlouhé hledání, ale nakonec jsem uspěla. Jsem moc ráda, že se mi to povedlo. Prahu mám ráda jako město a čajovny tu jsou velmi inspirativní.
