Strávíme týden na Kubě na pláži s holkama, nebo v celách politických vězňů?
Pokud jde o povídkové filmy, tak jsem se snadno zamiloval do Paříže a s o něco menší láskou se vypravil do Říma. Ale teď si odpočineme od všech kolonizátorů a imperialistů. Čeká nás sedm dní se sedmi odlišnými režiséry na ostrově svobody!
Ze 7 dní v Havaně jsem se přesvědčil, že hlavní město Kuby oplývá vášnivým hispánským obyvatelstvem, pro jehož ženskou část by leckterý člověk přímo vraždil. Děkuji filmu za toto ujištění, protože mne nenapadá žádná zajímavost, kterou by mne ohromil. Jeho hlavní ponaučení spočívá asi v tom, že ani sedm rozdílných režisérů si neporadí, když se dělí o text jednoho nenápaditého scénáristy.
První čtyři příběhy z kubánské metropole vyprávějí v té či oné podobě o nějakém kontaktu izolovaného ostrova s okolním světem a leckdy se řeší určitá forma lásky, milostného vzplanutí, nebo partnerských problémů. Jenže pokus o uměleckou kreativitu, režisérská zručnost (beztak zde ne moc potřebná) a hostující hvězdy (jako Josh Hutcherson v prvním segmentu) nejsou všechno. Příběhy (tady se opravdu hodí spíš slovo „děje“) de facto nikdy nikam nesměřují, respektive nevyvrcholí v úderné pointě a nejsou natolik originální, aby zabodovaly na čistě „uměleckém“ poli.
Vše se obrací k lepšímu v pátek (a není tomu tak i ve skutečnosti?), i když zrovna páteční segment je napůl hororová show, v níž se mnoha postav nebo dialogů nedočkáte. Víkend pak, to jsou skutečně docela milé sondy do běžného života vybraných Kubánců. Jenže i tady by se mohly odehrávat trošičku zajímavější události. Výmluva, že o příběh vlastně nejde, platí jen tehdy, když uvidíte alespoň něco unikátního a to se tady rozhodně nedaří…
Všechno je ve filmu vlastně polovičaté. Není na něm sice nic iritujícího, ale ani jeden ze strávených dní zde nemá nějaký smysl. Abych si neodpustil obligátní žert, stejně jako ve Fidelově revoluci zde bylo na začátku asi hodně ideálů, ale praktické provedení je všelijaké.
„A to jste neviděli ty šlapky z Kapitolu.“
„Nikdo se nedozví, odkud se vzaly nápisy: Ať žije Batista! „
„Na rozdíl od mnoha Palestinců, já nejsem výbušné povahy.“
Všechno je ve filmu vlastně polovičaté. Není na něm sice nic iritujícího, ale ani jeden ze strávených dní zde nemá nějaký smysl. Abych si neodpustil obligátní žert, stejně jako ve Fidelově revoluci zde bylo na začátku asi hodně ideálů, ale praktické provedení je všelijaké.
