Kovář z Podlesí – recenze

Pár ořechů pro Polívku.

 

Na české pohádky byla uvalena kletba. Nevím, jestli to byla zlá macecha, ale možná to bude trvat ještě následujících sto let, než ji zlomíme. Náš nejkouzelnější dobrý čaroděj Václav Vorlíček se jejím vlivem nechal nalomit už v moment, kdy připustil, aby se Arabela vrátila a jeho další projekty kvalitativně klesaly hloub a hloub. Nešlo však jen o něj. Tradicí na skoro každé české Vánoce se stalo kvalitativní střídání nových původních českých pohádek. Přinejmenším jedna z nich bude mít vtip a jednoduchou zápletku, zatímco některá její rádoby moderní kolegyně překombinuje vše možné, aby tak zakryla, že scénárista sám sobě nerozuměl. Kovář z Podlesí naneštěstí směřuje do druhé skupiny.V pohádkové krajině uvidíme vedle draka také mluvící veverku se slovosledem mistra Yody.

Těm moderním polistopadovým pohádkám se totiž nezřídka vyčítá překombinovanost. Pokud jde o tuto vlastnost, je film Pavla Göbla naprostý Antikrist. V pohádkové krajině s neobvykle rozsazenými kulisami uvidíme vedle draka také kovářova učně experimentujícího s technologií hollywoodských šílených vědců, mluvící veverku se slovosledem mistra Yody, starou kletbu a tři víly hub, magické pavouky a několik dalších prvků, až z toho oči přecházejí… Nemluvě o dospělém, který bude žadonit o milost, a děti budou možná zmatené.

Göbl možná ani nevěděl, do jakého žánru a podžánru má jeho příběh patřit. Velkou zajímavostí samozřejmě mají být technické vynálezy kovářova synovce Toníka (Gregor Bauer) a vůbec nástin jeho racionalistického pohledu na svět (díky němuž propůjčil zvěři lidský hlas). Kdyby režisér a scénárista zbavil film tradiční venkovské atmosféry a navzdory surrealistickému světu se pokoušel podat snímek vážně, mohla z toho vzniknout autentická česká fantasy. Pokud by naopak posílil absurditu a humor, mohla se mu podařit zajímavá parodie. Parodování klasických příběhů pro děti by u nás nebylo ničím úplně novým – připomeňme si například Rážův hudební film O chytrém Honzovi aneb Jak se Honza stal králem. Osobně se divím, že u nás podobné pokusy ztratily živnou půdu, zatímco zahraničí produkovalo ve filmu Shreka a v počítačových hrách sérii Simon the Sorcerer. Takové fenomény mám rád, ale Kovář z Podlesí se tváří vážně. Nebo aspoň myslím, splácaniny se v tomhle těžko posuzují.

Serióznost projektu je totiž podkopána i tím, že mezi postavami neexistuje vlastně žádný uvěřitelný konflikt. Jakožto pocta klasickému žánrovému schématu zde uvidíme sice spor o ručku Toníkovy milované Bětky (Valérie Šámalová), ale její protežovaný nápadník ji vlastně stejně ve skutečnosti nechce a Bětčin dědeček starosta (Josef Somr) není tyranským opatrovníkem, nýbrž jen ctižádostivcem s přáním zajistit sebe i své okolí. Hrozby z nadpřirozené roviny se sestávají ze zmíněné trojice zakletých víl, hlavní Víly lesa a draka. I ve chvílích, kdy jednomu z hlavních hrdinů jde o život, se čisté pohádkové hrůzy nedočkáme a scénář za každou cenu zdůrazňuje podivnost prostředí a tím pádem jeho výjimečnost. Víla lesa se v jeden moment ohání podivným ideologickým odporem vůči Toníkovu pokrokářství, navzdory tomu, že revoluční vynálezy a experimenty hlavního hrdiny vedly pouze ke stvoření několika otravných zvířecích postaviček (dvou veverek a jednoho křečka), kteří se pohybují, jako by je „snad“ rozpohybovávali obyčejní loutkáři… Beztak by se bez zvířecího kafrání film obešel.

Dalším nešvarem, opět v duchu dnešních pohádek, jsou natahované dialogy, urputně se snažící o to, aby postavy svoji nepřirozenou situaci komentovaly co nejvtipněji. Jinými slovy – víc se žvaní, než skutečně zažívá příběh. Ne, že by tady někdo něco prožíval herecky. Bauer a Šámalová přinejlepším ukazují zaujetí jako dva vysokoškolští studenti, jimž někdo zakázal jeden druhého navštěvovat na ubytovnách. Somr patří tradičně k ozdobě pohádkových příběhů, nic proti jeho talentu. Těžko ocenit Bolka Polívku, od něhož se zde očekává, že hlavně sedí a občas prohlásí něco nevěřícného, nebo bodrého. Nejlépe si vede ucházející animovaný drak a možná i jeho hlas, Vratislav Brabenec z kapely The Plastic People of the Universe.

Na Kováři je jistě vidět velká představivost jeho tvůrce. Je smutné, že musí hořet někde v zatracení s Láskou rohatou a Micimutr. Pomáhej nám Anděl Páně se Starou bambitkou v ruce!

„Neboj se, strýče. Již brzy po našem dobrodružství přeměním Podlesí na hlavní město technomagické říše udržované mluvícími zvířaty!“

Kapela Kiss propagující lysohlávku a její příbuzné.

Paní Veverková by chtěla být tou, která doopravdy tahá za nitky.

0%

Na Kováři je jistě vidět velká představivost jeho tvůrce. Je smutné, že musí hořet někde v zatracení s Láskou rohatou a Micimutr. Pomáhej nám Anděl Páně se Starou bambitkou v ruce!

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací