Jak moc (ne)dokážeme respektovat lidi, které milujeme, když se rozhodnou pro něco, co nám připadá jako úplná blbost?
Představte si, že sedíte u babičky na nedělním obědě, krájíte řízek a najednou vaše dcera nebo neteř mezi sousty oznámí, že končí se školou, s kluky i s Instagramem, protože se „zasnoubila“ s Bohem a odchází do kláštera. Přesně do tohohle se pouští režisérka Alauda Ruiz de Azúa ve svém filmu Neděle. Postavy se dusí ve vlastní šťávě a největším speciálním efektem je zvuk lžíce cinkající o talíř. I přes tu tíhu tématu je tohle skvělá podívaná a přitom nejde o žádnou náboženskou agitku.
Každou neděli se schází španělská rodina u babičky a sděluje si novinky. Zapomeňte ale na idylku u vývaru. Sedmnáctiletá Ainara se rozhodla místo podávání přihlášek na univerzitu a randění přes Tinder swipnout na Ježíše Krista a zmizet v tichu jeptišského řádu. Její představitelka Blanca Soroa do role vnesla opravdu posvátný vnitřní klid. Zatímco ona se vidí v hábitu, její rodina je zralá na Bohnice. K novince se staví různě, i když do kostela všichni chodí, náboženství se jim hodí jen odsud posud. Je Ainara jen zmatená puberťačka, které církev vymyla mozek v citlivé chvíli? Nebo je to jediný soudný člověk v rodině plné sobců?
Hlavním motorem nadcházejícího rodinného rozvratu je racionální teta Maite. Patricia López Arnaiz předvádí výkon, ze kterého sálá takový žhnoucí vztek, že by se divák nedivil, kdyby se z plátna vyvalil dým. Zatímco teta bojuje o duši své neteře jako o poslední kus příčetnosti mezi příbuznými, otec Iñaki (Miguel Garcés) se propadá do apatie, která je místy až iritující. Jeden by měl chuť do něj píchnout klackem, aby se zjistilo, zda je ještě naživu. Řeší dluhy, novou přítelkyni, a na dceru v podstatě kašle, což diváka nutí k zamyšlení: Nechce ta holka do kláštera jen proto, aby konečně našla někoho, kdo ji bude mít opravdu rád, i kdyby to měl být jen „ten nahoře“?
Bouřlivé reakce a diskuze o víře kontrastují s vizuální čistotou záběrů, které vypadají jako kompozice schválené nějakým přísným barokním mistrem.Bouřlivé reakce a diskuze o víře kontrastují s vizuální čistotou záběrů, které vypadají jako kompozice schválené nějakým přísným barokním mistrem. Do toho zní mrazivá chorálová verze písně Nicka Cavea. Režisérka Ruiz de Azúa geniálně odmítá roli morálního arbitra. Nedává nám návod, komu fandit, místo toho testuje divákovy vlastní předsudky. Uvidíme v Ainaře oběť církevní manipulace? Nebo jedinou svobodnou bytost v místnosti, která utíká ze zkaženého světa do láskyplné náruče církve? Buď u té meditační pomalosti vyletíte z kůže, nebo vám dojde, jak moc jsme dneska všichni citově vyprahlí. Celý film je vlastně o naší neschopnosti skousnout, že si někdo dovolí být šťastný způsobem, který nám prostě hlava nebere.
Atmosféra je sice tichá a pomalá, ale nenechte se zmást, pod povrchem to pořádně vře. Snímek vás může buď otrávit svým pomalým tempem, nebo vás přimět k zamyšlení nad tím, jak jsou dnes lidé vlastně hrozně osamělí. Nastavuje nám zrcadlo v tom, jak moc neumíme tolerovat štěstí druhých, pokud se nevejde do našich škatulek o tom, co je správné. A nechá nás se v tom vykoupat.
„Ten kluk je hezkej, ale není hezčí než Ježíš…“
„Kéž by moje dcera radši zkusila drogy jako ostatní puberťačky…“
V tomhle čtenářském klubu se asi nečte Padesát odstínů…
Neděle / Los domingos
Atmosféra je sice tichá a pomalá, ale nenechte se zmást, pod povrchem to pořádně vře. Snímek vás může buď otrávit svým pomalým tempem, nebo vás přimět k zamyšlení nad tím, jak jsou dnes lidé vlastně hrozně osamělí. Nastavuje nám zrcadlo v tom, jak moc neumíme tolerovat štěstí druhých, pokud se nevejde do našich škatulek o tom, co je správné. A nechá nás se v tom vykoupat.
- Hodnocení
