Inspirativní příběh je plný emocí i osudových obětí.
Metoda Montessori, která respektuje osobnost a individuální potřeby žáka, už je dnes široké veřejnosti známá, přestože třeba do detailu nevíme, jak je koncipovaná, a hlavně jak vůbec vznikla. Životopisné drama přináší příběh její zakladatelky, velmi inspirativní ženy, která měla životní úděl opravdu nelehký.
Přestože nás film vrací o 120 let zpátky do minulosti, poznáme v něm nadčasová a aktuální témata.Přestože nás film vrací o 120 let zpátky do minulosti, poznáme v něm nadčasová a aktuální témata, především jedno: ženskou emancipaci. Maria Montessori (Jasmine Trinca) se zastávala těch, kteří byli podceňováni, možná zčásti také proto, že sama věděla jaké to je. Byla totiž jednou z prvních italských lékařek a tak s ní bylo v muži ovládaném oboru i zacházeno. Je zajímavé sledovat, že se intenzivně věnuje cizím dětem, o které často nestáli ani vlastní rodiče, zatímco svého syna musela odložit. Montessori měla nemanželské dítě a rozhodla se dát přednost kariéře, protože jako vdaná žena by musela být v domácnosti.
Jejím protikladem je smyšlená postava Lili d’Alengy (Leila Bekhti), populární pařížské kurtizány, která odjede do Říma a vyhledá Montessori, aby k ní “odložila” svou zaostalou dceru Tinu, kterou opovrhuje – asi tak jako zbytek společnosti. Kdyby se o ní někdo z Liliina okolí dozvěděl, rázem by přišla o přízeň svých obdivovatelů. Ale jak Tina pod vlivem ohleduplných výukových metod pomalinku rozkvétá, nachází si k ní i její matka vztah a učí se v ní vidět lidskou bytost a své dítě, které potřebuje lásku, a ne být zapomenuto v ústraní.
Na Tině film ukazuje, jak pomáhá mentálně zaostalým dětem Montessori metoda. Nejen že nám poodkrývá její principy, ale také v jakém prostředí vznikla: společnost takové lidi zavírala do ústavů a tvářila se, že neexistují, zatímco Maria Montessori pro ně měla soucit a víru, že se dokážou do jisté míry začlenit nejen do běžného života, ale dokonce i do standardních škol.
Nejde o velkou výpravnou podívanou, užijeme si sice sem tam pohled na nějaký pěkný dobový kostým, ale jinak režisérka Léa Todorov zaměřuje naši pozornost na příběh a jeho postavy. Snímek dává prostor postiženým lidem, které běžně na plátnech nevidíme, a pozorujeme, jak reagují na výuku, hudbu, či lidi kolem sebe. A také z filmového pohledu je zapojení postižených dětí zajímavé a obdivuhodné.
Francouzsko-italské životopisné drama možná nenabízí nic převratného filmově, ale zabývá se velmi zajímavou osobností, jejíž příběh není příliš znám. Je možná trošku nešťastné rozhodnutí dávat fiktivní postavě stejně prostoru (ne-li více), jako té, která má reálnou předlohu. Sledujeme dvě hrdinky, obě matky, jedna z nich se svým dítětem chce být a nemůže, druhá by mohla, ale nechce. Snímek citlivě pracuje s emocemi i hereckými výkony, Marii Montessori ovšem poměrně idealizuje, což nemusí každému vyhovovat. Rozhodně očekávejme spíše emotivní podívanou, než že budeme z kina odcházet obohaceni o spoustu nových vědomostí.
Hlavní hrdinky pro sebe najdou pochopení.
Trpělivost a porozumění někdy dokážou zázraky.
Maria Montessori měla vliv na naše dnešní vnímání lidí s postižením.
Maria Montessori
Francouzsko-italské životopisné drama možná nenabízí nic převratného filmově, ale zabývá se velmi zajímavou osobností, jejíž příběh není příliš znám. Je možná trošku nešťastné rozhodnutí dávat fiktivní postavě stejně prostoru (ne-li více), jako té, která má reálnou předlohu. Sledujeme dvě hrdinky, obě matky, jedna z nich se svým dítětem chce být a nemůže, druhá by mohla, ale nechce. Snímek citlivě pracuje s emocemi i hereckými výkony, Marii Montessori ovšem poměrně idealizuje, což nemusí každému vyhovovat. Rozhodně očekávejme spíše emotivní podívanou, než že budeme z kina odcházet obohaceni o spoustu nových vědomostí.
- Hodnocení
