Recenze: Rodinný poklad neukrývá nic příliš kouzelného ani vzácného

Road trip táty a dcery… po stopách obětí holocaustu.

Roku 1991 se Američanka Ruth (Lena Dunham) vydává do Polska, rodné země svých rodičů. Po rozvodu a smrti matky možná hledá nový směr a na této ponuré dovolené chce jít po stopách obětí holocaustu, mezi které patřili i její předci. Nejspíš s nadějí, že jí to přinese odpovědi na nevyřčené otázky, nebo pomůže pochopit chování jejího otce Edeka (Stephen Fry). Jenže tento svérázný muž, který snad nedokáže brát nic vážně, se k ní rozhodne přidat, a od začátku bojkotuje její pečlivě naplánovaný itinerář. Ale proč vlastně?

Ruth ztrácí trpělivost. Tahle dvojice si evidentně nerozumí, během cestování a odkrývání minulosti se propast mezi nimi jen prohlubuje. Ani jeden z nich nevidí, že jsou na tom oba stejně: chtějí žít život po svém, ale ten druhý je nechápe. Na jedné straně vidíme ženu, která tvrdí, že je spokojená, ale je zádumčivá, trestá se hladověním a následným nočním přejídáním. Oproti ní její otec, který zažil nepopsatelné hrůzy v koncentračním táboře, si umí užívat život, je mu jedno zda má zrovna špinavý svetr, a takřka nad každou křivdou dokáže mávnout rukou. Jak může být jeho dítě, vyrůstající ve svobodné zemi, tak utrápené? Možná s tím má co do činění generační trauma, které jejich vztah (a vztah k sobě samým) významně poničilo. A nejen ono trauma, ale také neschopnost Edeka mu čelit a mluvit o něm, nutíc tak Ruth jen domýšlet si, proč se její rodiče chovali tak či onak.

Chápeme také, že Edek neměl na výběr, nebylo moc možností a odborné pomoci, jak se s tíhou minulosti vypořádat, oproti dnešní dostupné terapii. Jenže jeho dlouho zašpuntovaných emocí se dočkáme až v posledních pěti minutách, kdy se složí pod tíhou vzpomínek, a v tu chvíli jeho naprostá otevřenost působí už moc křečovitě.

Možná režisérka Julia von Heinz příliš spoléhala na to, že židovský původ hrdinů a zmínky o holocaustu budou diváky automaticky dojímat, i když nám postavy zůstávají nepřístupné.Možná režisérka Julia von Heinz příliš spoléhala na to, že židovský původ hrdinů a zmínky o holocaustu budou diváky automaticky dojímat, i když nám postavy zůstávají nepřístupné. Na konci nám nepřijde, že by se Ruth něco dozvěděla, naučila, a došla porozumění. Nemá empatii vůči citům otce a není si jich vědoma, pokud jí nejsou polopatě, nebo řekněme “po americku” vysvětleny. Kde Edek s hrdostí odchází od střípků artefaktů, které zbyly po jeho rodině, tam Ruth přichází s dolary, aby je získala. Tak jako nedokáže ona porozumět svému otci, tak jsme jí nedokázali porozumět ani my.

Rodinný poklad není příliš depresivní, ale ani optimistický. Vlastně se mu daří v nás zanechat zcela mdlý a nevýrazný dojem, což je u filmu dotýkající se hrůz druhé světové války opravdu na pováženou. Naznačuje, jak se trauma rodiče může promítnout do dítěte a jejich vztahu, jinak je jeho poselství ale dost nemotorně podané. Nesourodá a nesympatická ústřední dvojice výslednému dojmu nepřidává.

Když už jezdit po Polsku, tak alespoň Mercedesem.