Recenze: Kočičí odysea je tiché mistrovské dílo o přežití a důležitosti komunity

Kam plují, co je čeká? To nikdo neví. 

Animované filmy se často snaží nás chytit za srdce, ale Kočičí odysea ho nejen chytí, ale ukořistí, trhá na kusy a nechá nás zamilovat se do této poetické výpravy beze slov. Toto téměř tiché mistrovské dílo lotyšského režiséra Gintse Zilbalodise je o přežití, důležitosti komunity a především o sounáležitosti. Kočičí odysea nás okouzlí i bez jediného člověka na obzoru, a přitom jde o příběh nesmírně lidský, navzdory zcela nekonvenčnímu stylu vyprávění, které by nás vodilo za ruku. Jakoby Zilbalodis říkal: “Tady máte boží podívanou beze slov, odneste si z ní co chcete. Není zač.”

Příběh může znít jednoduše, ale jeho jednoduchost je silnou stránkou, nikoli slabinou.Čeká nás příběh v čele s černou kočkou, bezejmennou, záhadnou a nepopiratelně okouzlující, jejíž idylickou existenci v lesní chatě zničí katastrofální povodeň. Běsnění přírody nikoho nešetří, a když voda stoupá, apokalypsa způsobená klimatickými změnami přivede na záchranný vor pár nesourodých hrdinů, kteří by si svou společnost za jiných okolností nikdy nevybrali. Setkáme se s chladnou kapybarou, veselým retrívrem, lemurem s kleptomanskou zálibou v lesklých předmětech a vážným jeřábem, který se potýká se svou minulostí. Tato zvířata, která spojují jen jejich instinkty a loď, se pohybují mezi potopenými městy a děsivými ruinami. Kam plují, co je čeká? To nikdo neví. Snaží se jen adaptovat na nové poměry. Nedočkáme se vysvětlení skoro ničeho, i když po zodpovězení našich otázek přirozeně toužíme, protože jsme lidé. Tady ale žijeme v momentě z minutu na minutu, stejně jako život vnímají právě zvířata. Příběh může znít jednoduše, ale jeho jednoduchost je silnou stránkou, nikoli slabinou. 

Přestože nemluví, osobnosti hrdinů z nich vyzařují – od flegmatismu kapybary až po komickou chamtivost lemura. Kočka se svým váhavým, ale statečným chováním je naší emocionální kotvou. Vizuální styl je stejně snový jako precizní. Zaplavená krajina působí strašidelně a zároveň nás fascinuje, podvodní scény nás doslova pohltí. Je to vizuální symfonie, která nám nedovolí odvrátit zrak. Stejně pozoruhodná je i hudba, která obratně balancuje mezi rozmarností a napětím. 

Sledovat, jak se skupinka zvířat vyvíjí z ostražitých cizinců k milující rodině, je hluboce dojemné. Cesta naší chlupaté hrdinky od izolace k velkorysosti a důvěře odráží naše vlastní boje se sounáležitostí a vztahy. Nevyslovená pouta, která se mezi těmito tvory vytvořila, vypovídají o odolnosti, empatii a instinktu chránit to, co je nám drahé.

Kočičí odysea je pro milovníky zvířat, nadšenců do animace a všechny, kdo mají pochopení pro minimalistické příběhy. Zaslouží si obdiv díky ohromující vizuální stránce, srdceryvnému a zároveň k zamyšlení nutícímu příběhu a zvířecím postavám, které působí živěji než někteří lidé v hraných filmech. Absence dialogů a lidských postav vyžaduje velmi aktivního a pozorného diváka. Pokud patříte k těm, kteří během filmu projíždějí telefon, a nechtějí svým ratolestem nic vysvětlovat, tohle není nic pro vás. Není to chyba v provedení, ale překážka v přístupnosti. Prožitek z filmu si musíte tak trochu zasloužit investicí své pozornosti a ochotou přemýšlet a interpretovat. Je to vzácný příklad filmu, který důvěřuje inteligenci diváků.

Tohle není král Jelimán, ale klidně by mohlo jít o jeho bratra.

Lidé už jsou dávno pryč, ale stopy po nich zůstávají.

Všichni vědí, že kočky mají rády vyvýšená místa.