Recenze: Drama Nikdo mě nemá rád nemá rádo samo sebe ani své diváky

Co tím chtěl asi básník říci?

To si říkáte po celou dobu, co sledujete tuto podivnou podívanou. Se snímkem Nikdo mě nemá rád je toho opravdu hodně špatně. Od nepřítomnosti příběhu přes nucenou artovost a roztažený děj až po robotické herecké výkony, které jsou pravděpodobně záměrné, ale míjí se účinkem a působí spíš směšně. Vezměme to však všechno popořadě.

Snímek Nikdo mě nemá rád vypráví (dá-li se tomuto stylu říkat vyprávění) příběh vojačky Sáry, která ve svých 29 letech nemá ani partnera ani dítě, což jí její matka i okolí nevybíravým způsobem předhazují. Sára pracuje jako asistentka na velitelství armády, takže o společnost mladých a silných mužů nemá nouzi, nedokáže si však mezi nimi vybrat. Jednoho dne však potká Martina a konečně prožívá lásku. Jenže Martin skrývá tajemství, které je pro většinu společnosti nepřijatelné – je totiž intersexuál (narodil se s oběma pohlavími). A tak se Sára a Martin musí poprat s předsudky okolí, které dopadají i na jejich vztah.

Tak se představuje děj/neděj nového počinu režisérsko-scenáristického dua Petr Kazda a Tomáš Weinreb, kteří stojí např. za snímkem Já, Olga Hepnarová. Co však u Hepnarové fungovalo, zde zásadním způsobem nefunguje a nesedí. Hodinu a 40 minut dlouhý příběh je velmi statický a zdlouhavý a máme spíš pocit, že trvá dvojnásob stopáže. Unylé nicneříkající „vyprávění“ navíc způsobuje, že máme problém udržet pozornost už od samého začátku.

A snímek neoživí ani statické až robotické projevy herců, které jsou prostě bez života. Jejich apatické přednesy postrádají jakýkoliv náznak emocí a něco, co bychom mohli hodnotit jako výkon. Křečovité repliky a výkony herců jsou zjevně uměleckým záměrem, který se však plnou čarou míjí účinkem. A hlavní hrdinové v podání Rebeky Polákové a Mantase Zemleckase tak v závěru působí prostě bizarně a jako by tam nechtěli být.

Ono bezživotný je celý film, který prostě postrádá nějakého ducha, náboj nebo jakoukoliv dynamiku. Nebojte, tvůrci se postarali o to, abychom se tu takového přepychu nedočkali. Většina scén probíhá následovně: Postavy si něco řeknou, nějakou chvíli na sebe v tichu a bez jakýchkoliv emocí civí (dobře, občas je tam třeba náznak úsměvu), my se za postavy cítíme trapně a následuje velmi ostrý (a ne moc navazující) střih na další scénu, která se odehrává ve velmi podobném duchu. Vlastně je na jednu stranu docela obdivuhodná sebekontrola, s jakou herci bezživotně proplouvají celým filmem.

Samotné drama se zabývá zajímavými společenskými tématy, které předává poněkud nešikovně a forma tak utápí koncept, který možná měl potenciál.Bizarní zážitek z celé podívané doplňuje (nebo spíše nedoplňuje) hudební doprovod (či spíše jeho nedostatek). Asi v polovině svého utrpení v kině si totiž uvědomíte, že snímek nemá vůbec žádný hudební doprovod. V pozadí nezaznívá nic, co by nějak nastolovalo náladu příběhu. Namísto toho jsme subjektem kakofonie zvuků z pozadí, jako je skřípění příborů o talíř, žvýkání jídla, šoupání židle nebo vrzání dveří. Občas se to trochu blíží ASMR, ale častěji to spíš jen irituje. Nevyužití hudebního doprovodu je určitě zajímavý nápad, a existují filmy, ve kterých je to použito správně a má to ten kýžený doprovod, tady se to, jako ostatně všechno ostatní, míjí účinkem. Zdůraznění každodenních zvuků v pozadí je občas opravdu přehnané a nepotřebné, a to třeba ve chvíli, kdy v pozadí slyšíme močení, což si mohli tvůrci odpustit.

Má to ale i něco do sebe. Nějakou dobu po skončení snímku jsme si totiž až příliš vědomi všech zvuků, které kolem sebe slyšíme, včetně těch, které sami způsobujeme. Těžko však říct, jestli to bylo to, co tvůrci zamýšleli.

To se dá říct o celé téhle podívané, která prostě postrádá hloubku i jakoukoliv pointu. Ač se o ní Kazda a Weinreb usilovně snaží. Samotné drama se zabývá zajímavými společenskými tématy, které předává poněkud nešikovně a forma tak utápí koncept, který možná měl potenciál.

V závěru je Nikdo mě nemá rád prostě bizár. Tvůrci sice mohou křičet po nepochopení díla, ale faktem je, že se tu prostě všechno míjí účinkem. Děj tahle podívaná moc nemá, pointu už vůbec a nějaké emoce nebo nedej bože dynamiku tu nehledejte. A to ani ve výkonech herců. Jediné co, tak je snímek esteticky docela líbivý, ale to nestačí. Kazda a Weinreb se prostě tak strašně a usilovně snaží být odlišní, neotřelí a výstřední, až to přestřelí a svým podivným zpracováním kompletně odradí diváky.

Můžu se přidat?

A teď na sebe budeme takhle chvilku zírat, jo?

Nejsem si jist, jak se teď vlastně cítím.