Recenze: Mickey 17 přináší nevyrovnanou kombinaci společenského komentáře, sci-fi a černého humoru

Snímek, u kterého se nemusíte obávat, zda hlavní hrdina neumře.

Mickey 17 je ten typ sci-fi, který vás chce oslnit velkolepými nápady a zároveň vás přimět k zamyšlení. I když se odehrává v budoucnosti v situaci zdánlivě vzdálené té naší, lidstvo se stále chová stejně a k moci se dostávají podobné figury, jako dnes. Film stvořil Bong Joon Ho, muž, který nám dal Parazita, a tentokrát nás bere na vesmírnou výpravu plnou klonování, kolonizace a existenciálních krizí, které prostě nechtějí skončit. Zavaří vám mozkové závity, bude vás napínat, bavit, ale někdy to taky bude hodně podivné, ubíjející, zmatené, zacyklené a nudně přímočaré. Očekávejte působivý vizuál, suchý humor a hlavního hrdinu, který umírá častěji, než by bylo zdrávo. Mickey 17 přináší všechny režisérovy charakteristické prvky: třídní boj, kousavý společenský komentář a momenty černého humoru, u nichž se možná budete stydět smát. Ale podařilo se to všechno spojit dohromady? Možná ne tak docela.

Mickey (Robert Pattinson) má tu nejhorší práci ve vesmíru. A to doslova. Je „postradatelný“ – což je krásný výraz pro „člověka, který hodně umírá, aby ostatní nemuseli“. Kdykoli ho potká hrůzný konec, jeho vzpomínky se nahrají do čerstvě vytištěného klonu. A tak to jde pořád dokola. Ale na rozdíl od typické firemní noční můry není Mickeyho situace něčím, z čeho by mohl uniknout předstíráním návštěvy zubaře. Koloběh je nekonečný, a čím hlouběji se propadá do rutiny umírání a návratu, tím více pochybuje o tom, zda je vůbec naživu. A pak přijde moment, kdy jeho kopie nečekaně přežije, zatímco už je v akci nová. Vše se zvrtne v krizi identity zabalenou do korporátní dystopie, existenciálního strachu a samozřejmě i občasné absurdity, když se ocitnete v systému, který vás považuje za jednorázovou záležitost.

Mickeyho hraje se správnou rovnováhou unaveného cynismu a zoufalé zvědavosti, takže jeho situace působí tragicky i temně komicky.Pattinson nese film na svých bedrech s onou zvláštní směsicí odtažitosti a intenzity, díky níž dokáže být fascinující. Pokud nejste jeho příznivci, asi tady názor nezměníte. Mickeyho hraje se správnou rovnováhou unaveného cynismu a zoufalé zvědavosti, takže jeho situace působí tragicky i temně komicky. Bong Joon Ho je jako vždy precizní a mísí oslnivý sci-fi vizuál se znepokojivými až hororovými momenty. Nechybí dechberoucí vesmírné výhledy, elegantní futuristická technika a děsivé, sterilní prostředí, díky nimž film působí velkolepě a zároveň klaustrofobicky. A jak se dalo očekávat, objevují se tu i společenské komentáře – korporátní vykořisťování, iluze svobodné vůle a etika lidské replikace.

Ale zatímco film vyniká originální atmosférou a nečekaným plynutím příběhu, občas se v tom všem ztrácíme. Tempo je nevyrovnané, příliš dlouho se zdržuje u filozofických monologů, zatímco klíčové emocionální momenty jsou uspěchané. Vedlejší postavy, přestože je hraje silný herecký ansámbl, občas působí spíše jako rekvizity na Mickeyho cestě. A závěr v nás může zanechat pocit, že jsme dostali spíše hádanku než odpověď.

Bong Joon Ho opět prokázal svou schopnost kombinovat černý humor, sociální komentář a žánrově pestré vyprávění. A tak i Mickey 17 je ochotný klást velké, nepříjemné otázky, přičemž si zachovává smysl pro humor vůči vlastní bezútěšné realitě. Jde o vizuálně poutavé, znepokojivé a myšlenkově podnětné sci-fi, které se opírá o nejednoznačnost. Pokud máte raději, když jsou vám existenciální dilemata servírována s trochu větší jasností, asi vás film nakonec utahá a zůstanete viset nad filozofickou propastí bez rozuzlení.

Robertovi fanoušci ho jistě rádi uvidí dvojmo.