Recenze: Kapelo, hraj je lavina hořkosladkých emocí s ironickým humorem a krásnými tóny

Hudba najde cestu tam, kde slova selhávají.

Připravte se, že hlavní hrdina coby dirigent rozpráší vaše emoce po kinosále jako hudební motivy během generálky a pak vám s odzbrojující laskavostí vpálí do tváře otázku: „Tak co, už víš, kdo jsi?“ Na povrchu komedie o bratrech, které svedla dohromady nemoc, a udržela je pohromadě láska k hudbě. Pod povrchem? Dramatické zamyšlení o třídních propastech, o opuštěnosti v luxusu i hrdosti v nedostatku. A především o tom, jak těžké je naladit dva životy na stejnou notu, když jeden hraje na Stradivariho a druhý na půjčený nástroj mezi pauzami v jídelně.

Thibaut, dirigent zvučného jména a ještě zvučnějšího ega, má všechno – orchestr, slávu, iPad plný partitur a osudový kolaps před celým souborem. Záchrana přichází v podobě Jimmyho, bratra, o kterém nejenže netušil, že existuje, ale který vypadá, jako by vypadl z jiného filmu, možná dokonce z jiné police žánrů. Jimmy pracuje v jídelně prostého městečka a večer vkládá svou duši do žesťových tónů místní “vidlácké” kapely. Tihle dva? Jako kdybyste spojili mahagonové violoncello s rezavou harmonikou. A přesto, když spolu začnou hrát, stane se něco zvláštního. Hudba najde cestu tam, kde slova selhávají.

Režisér Emmanuel Courcol tu rozehrává kompozici plnou melancholie i něhy, bez příkras, ale se smyslem pro detail, nevnucuje nám emoce – ty tu prostě jsou.Režisér Emmanuel Courcol tu rozehrává kompozici plnou melancholie i něhy, bez příkras, ale se smyslem pro detail, nevnucuje nám emoce – ty tu prostě jsou. Film stojí na silné chemii mezi dvěma hlavními herci: Benjamin Lavernhe jako Thibaut předvádí hru plnou kontrolované intenzity, zatímco Pierre Lottin jako Jimmy drží celý film nohama na zemi, byť někdy rozkopané. Aristokratická dikce se tříští o tichou důstojnost, a právě v těchto střetech, plných tlumené bolesti a nevyřčených výčitek, film nachází své nejsilnější momenty.

Hudba tu není jen kulisou, je aktérem. A co víc, není to sterilní zvuková tapeta z rychlého občerstvení. Orchestrální zkoušky mají autentičnost, která překvapí: žádné marné předstírání, ale herci, kteří umí skutečně hrát. Vše funguje, dokud Courcol zůstává u prostého lidského příběhu. Jakmile se však pokusí roztančit širší společenský kontext – třeba odborářský protest a záchranu továrny –, občas to zaskřípe. Některé zvraty působí jako přitažené za strunu basy, některé scény už nejsou crescendo, ale spíš dramatický záchvat scenáristické nouze.

Přesto snímek nikdy nesklouzne do banality. Emoce tu nejsou servírované namazané na croissantu, ale s ironickým nadhledem. Když Thibaut pošle Jimmymu nový nástroj „za tu kostní dřeň“, je to dar i urážka v jednom. Když se Jimmy pokusí nahradit dirigenta, sledujeme s napětím, jestli hudba opravdu spojuje, nebo jen decentně přehlušuje staré křivdy. Co je však podmanivé, je způsob, jakým film zpochybňuje samotný koncept talentu. Jimmy má sluch jako netopýr, ale na rozdíl od Thibauta neměl tu výsadu talent rozvíjet. A tak Kapelo, hraj jemně, ale neúprosně vkládá do našich hlav myšlenku, že talent bez příležitosti je jako nástroj bez hraní: tichý, zaprášený, skoro zbytečný. Přesto tenhle film dokazuje, že i zapomenuté nástroje mohou rozechvět duši, když se najde někdo, kdo jim dá šanci.

Pokud máte rádi filmy, kde se víc hraje na city než na efekty, kde se slzy derou přes smích a humor má hořkosladkou příchuť jako francouzské víno po náročném pracovním dni, tady si přijdete na své. I když v některých taktech to trochu skřípne, celá symfonie v nás rezonuje ještě dlouho po odchodu z kina. Je to film pro snílky i cyniky, pro muzikanty i pro ty, co umí sotva zabroukat hymnu. Ale hlavně pro ty, kteří vědí, že někdy je to největší umění naslouchat druhému.

Co je větší šok? Zjistit, že máte leukémii, nebo bratra?

Ne každý potřebuje ke štěstí slávu.

Láska k hudbě, to je teprve společné pouto!