Recenze Lilo & Stitch: O pejskovi (který není pes) a holčičce

…a Disneyho touze dojit peněženky diváků

Příběh Lilo a Stitche nikdy nebyl o tom, jak roztomilý je Stitch, ale o tom, jak těžké je být dítětem ve světě, který vám nerozumí. A že destrukce je někdy volání o pomoc.

Remaky. Slovo, které v dnešní době v divácích vyvolává asi tolik nadšení jako daňové přiznání. Zvlášť když se jedná o Disneyho hrané verze vlastních animáků. Obvykle to vypadá, jako by vzali recept na něco kouzelného, všechny lahodné ingredience nahradili levnějšími náhražkami, zalili to digitální omáčkou a doufali, že to lidi přijdou ochutnat ze zvyku. Ale teď je tu Lilo & Stitch. A člověk zjistí, že ne všechno, co zní jako zbytečné, musí být nutně i špatné. Někdy to může být… příjemně chaotické objetí, které vás dožene k slzám, i když tvrdíte, že jste uvnitř mrtví.

Je to sci-fi zabalené do rodinného dramatu, posypané komedií a zapečené s kulturní komplexností.Jedná se tedy o hranou předělávku animované kultovní klasiky o truchlící havajské dívce, její snaživé starší sestře a nelegálním mimozemském experimentu, který se maskuje jako ta nejrozkošnější koule galaktického chaosu, jakou jste kdy viděli. Je to sci-fi zabalené do rodinného dramatu, posypané komedií a zapečené s kulturní komplexností. Vítejte na Havaji, kde se srazí dvě tornáda: jedno geneticky vytvořené a s modrým kožíškem, druhé malého vzrůstu, zato s emocionálními výbuchy o síle atomové bomby. Stitch a Lilo, nepovedený experiment a osiřelé dítě. Oba ztracení a zlomení, oba tak nějak podvědomě vědí, že ten druhý je taky pokažený. Což z nich dělá ideální duo. 

Hlavní hvězdou filmu je Maia Kealoha, která ztvárňuje Lilo s takovou upřímností, že by si mohla podat ruku s Osmentem z Šestého smyslu – akorát místo mrtvých lidí vidí ufonky. Kealoha ve své první roli zvládá těžké emocionální scény, modré plátno, pády, křik i opravdový dětský šarm, a přitom není nebetyčně otravná, což je u filmových dětí téměř zázrak. V její společnosti vypadá i Stitch jako duševně stabilní. Její výkon je tak přirozený, tak nasáklý nefiltrovanou logikou dětského smutku a rošťáren, že máte skoro pocit, jako byste odposlouchávali skutečný život, který je příliš vzácný na to, aby se dal dramatizovat. Její oči jsou plné otázek, které se už žádný dospělý neodváží položit. Otázek jako: Proč mi umřeli rodiče? Proč láska bolí? Proč si neadoptujeme mimozemšťana s nadpozemskou silou?

Stitch je pořád tou samou destruktivní rozkošnou příšerkou, kterou milujeme. Tentokrát má ještě větší oči, výraznější uši a schopnost rozbít váš emocionální obranný systém s větší přesností než CIA. A právě tady se ukazuje síla filmu, v těch drobných, ale opravdových vztazích. Lilo nikdy Stitche neodmítne. Protože ví, co znamená být jiný. A v tom je ten největší zázrak, že někdy nejsme zachráněni navzdory našim vadám, ale právě díky nim.

A je tu další posila, Nani, ztvárněná výbornou Sydney Agudong, dostává konečně to, co jí původní animák nikdy nedal. Vlastní příběh. Už není jen „ta starší sestra, která se snaží“, ale skutečná žena, která bojuje s realitou, studiem, financemi i vyčerpáním. Disney si konečně uvědomil, že být mladá opatrovnice osiřelé sestry není jen roztomilé pozadí, ale trauma na plný úvazek. A Agudong to hraje s takovou syrovostí, že by jí Netflix mohl klidně přihodit roli v nějakém severském dramatu. Její výkon našeptává vše, co původní film nikdy neměl odvahu říct. Něco o oběti, zmařených snech a groteskní komice odpovědnosti. Nejenže musí udržet dům pohromadě silou vůle, slzami a zoufalstvím, ale taky nenápadně zapomíná, kým bývala. V rozhodnutí této verze nechat Nani znovu snít je něco nenápadně revolučního. Surfování bylo v původním filmu poetickou poznámkou pod čarou. Tady se s ním zachází jako s něčím hmatatelným. Něco, co stojí peníze, čas a víru – vše, čeho je nedostatek.

Film také neromantizuje chudobu, ale nechává ji tam jen trapně sedět jako neplacený komparz v každé scéně. Režie dodává filmu jemnost, která neupadá do přeslazené nostalgie. Stitch vypadá výborně, jeho interakce s herci je plynulá a přirozená. Zato ostatní mimozemšťani působí spíš jako cosplay postavičky z Comic-Conu, které zabloudily do nesprávného filmu. Přesto je každé klopýtnutí krokem vpřed. Tento remake se odvažuje být něžný. K citovému traumatu nepřistupuje jako k dějovému prostředku, ale jako k chaotické, přetrvávající ozvěně, která formuje chování. 

Lilo & Stitch je remake, který nakonec potřebujeme víc, než jsme si mysleli. Pro děti je to akční podívaná s ufonem. Pro dospělé melancholická balada o tom, jak těžké je vyrůst, nezbláznit se a neztratit lásku a rozum někde po cestě. Pokud jste romantik, najdete v každé scéně kousek něčeho opravdového. A jestli jste jen unavený cynik, co chce na chvíli vypnout, tohle je přesně ten druh filmu, který vás obejme, a nechá vás chvíli věřit, že možná… to ještě všechno má smysl.

Pokud jste si někdy připadali příliš divní na to, abyste někam patřili, pokud jste se někdy snažili slepit dohromady lidi, které máte rádi, a přitom se sami rozpadali – tohle je pro vás. Pro zraněné, nepřizpůsobivé, pro ženy, které byly nuceny stát se matkami dřív, než přestaly být dcerami, a pro mimozemšťany, kteří předstírají, že jsou psi, jen aby se cítili milovaní. Lilo & Stitch není dokonalý film. Ani nechce být. Je příliš zaneprázdněný lepením rozbitých věcí zpět dohromady a odvažuje se najít krásu v prasklinách. Nechce vymazat zármutek: podává mu pastelky a nechává ho čmárat po stěnách. A když si Lilo a Stitch konečně porozumí, je to, jako by vám někdo tiše podal vaše vlastní zlomené srdce něžně ošetřené obvazem.

Láska má mnoho podob.

Havaj vás pohltí, ať už pocházíte odkudkoliv.

Taxikařením si dnes přivydělává kdekdo.