Recenze Karate Kid: Legendy aneb nostalgie nejen ožívá, ale i nakopává zadky

Film jako instantní polévka: zasytí, zahřeje, ale po hodině už si nevzpomínáte, jak chutnala.

Nejnovější reinkarnace oblíbené série vstupuje do arény s elegancí šaolinského mnicha, jen aby zakopla o své vlastní přehnaně promyšlené tkaničky a přistála na banánové slupce přehnaných ambicí. Na první pohled to vypadá jako splněný sen každého dospělého dítěte z 80. let. Jackie Chan a Ralph Macchio bok po boku, připraveni vycvičit dalšího ztraceného chlapce k morálně vítěznému kopanci. Snímek slibuje návrat k legendám a přitom otevření dveří nové generaci. A teď se podržte, ten film je vlastně dobrý. Ale záleží, kdo je divákem.  

Je to známá miska dějové polévky podle originálního receptu z roku 1984, okořeněná špetkou restartu z roku 2010 a ozdobená CGI vzpomínkami na pana Miyagiho místo petrželky.Teenager Li Fong, kterého se sympatickou bezelstností hraje Ben Wang, opouští po rodinné tragédii svůj pekingský život a začíná od nuly v New Yorku. Li je dobrý v kung-fu, ale nebojte se, ještě musí najít sám sebe, bojovat s několika místními blbci a dostat životní lekce, než dokáže vyhrát důležité souboje a získat srdce dívky z pizzerie odvedle. Takže ano, je to známá miska dějové polévky podle originálního receptu z roku 1984, okořeněná špetkou restartu z roku 2010 a ozdobená CGI vzpomínkami na pana Miyagiho místo petrželky.

Místo toho, aby příběh naplno využil zlatý důl v podobě vztahu mezi Li a bývalým boxerem Victorem (Joshua Jackson), hodí tuhle slibnou a sympatickou dějovou linku přes palubu. Protože co by to bylo za Karate Kida, kdyby se hlavní hrdina nakonec nebil na střeše s arogantním frajírkem o čest, dívku a smysl života? A zatím si můžeme odškrtávat seznam nezbytností, které bylo třeba sem nacpat: Šikana? Turnaj?. Tajemná technika kopu? Vše zaškrtnuto. Moudrý mentor? A co rovnou dva, v podobě Jackieho Chana a Ralpha Macchia?

Ben Wang jako Li je příjemným překvapením, má šarm, umí se hýbat, a v očích se mu občas mihne i něco jako opravdová emoce. S Chanem sdílí pár hezkých momentů, i když chemie mezi ním a Jacksonem jako Victorem má větší potenciál, než si film vůbec uvědomuje. Macchio působí, jako by měl ve smlouvě zákaz být vtipný, tak místo lehkosti dostáváme šroubované monology o cti. Chan a Macchio působí trochu jako VIP hosté na večírku, na který se nechtěli dostavit, ale nakonec ho milostivě požehnali svou přítomností. Nedojde ke střetu bojových filozofií, ale spíše na zdvořilostní podání ruky mezi mistry z různých chrámů. Přesto mají sami o sobě dost šarmu, aby zahřáli i to nejchladnější nostalgické srdce, i když jim scénář zapomněl dát prostor k pořádným kopům.

To, co dělalo původní film výjimečným – jeho lidskost, vnitřní ticho a filozofie nenásilí – se ztratilo v montážích, které střídají jednu tréninkovou scénu za druhou jako reklamní spoty na doplňky stravy. Akční scény jsou sice elegantní, obzvlášť bitka v uličce s popelnicí a požárním schodištěm zaslouží pochvalu, ale jinak se nám bohužel nezapíšou do hlavy ani srdce. Snímek nám naservíruje několik závažných témat, ale nikdy se jim nevěnuje do hloubky, takže je otázka, proč je vůbec máme na stole. Trauma ze ztráty, střet kultur, smutek z opuštění domova a zmatek ze života v cizí zemi, zadlužený otec milé dívky… Jaká škoda, že naše navnadění na tato témata dopadne asi stejně, jako když nám po povedeném prvním rande protějšek už nikdy nezavolá.

Navzdory všem chybám je na snímku něco roztomilého. Jako když vidíte psa v oblečku ninji. Je to trošku trapné, ale pobaví vás. Pokud hledáte film, který můžete sledovat s dospívajícími dětmi a přitom se nestydět za vlastní slzy při nostalgických flashbacích, Karate Kid: Legendy vám kryje záda. Ale nastupující generace, která nemá s čím srovnávat, si tuhle nenáročnou podívanou užije ještě víc.

„Zatančíme si tango ve třech, to protivníka překvapí.“

Volat Chana do New Yorku není jako nošení dříví do lesa!

V temných uličkách se dějí věci…