Zombies? Ne. Virus zuřivosti.
Fanoušci vědí, že rozdíl je v tom, že zatímco zombie jen klopýtají a vesele žerou mozek, tihle mají vztek. A svaly. A v některých případech i… znepokojivě nadstandardní výbavu v oblasti pasu. Ale klid, pokud jste nikdy neviděli 28 dní poté ani 28 týdnů poté, nemusíte se bát. Tedy musíte, ale ne proto, že byste “se nechytali”. Tohle pokračování funguje úplně samo o sobě. Jako granát bez pojistky. Nebo jako teenager na první výpravě za dospělostí, se šípem, lukem a traumatem zabaleným v batůžku.
Danny Boyle a Alex Garland znovu otevřeli brány infekčního pekla a s nimi se vrátil i kameraman Anthony Dod Mantle. Tihle tři nestvořili pokračování, ale resuscitaci mytologie, která se mezitím stihla proměnit v noční můru kolektivního nevědomí. Z Británie se stal ostrov mrtvých, ztracený svět. A přesto právě tam vyráží Spike, chlapec, který vyrostl na izolovaném ostrově s maminkou, tatínkem a bez znalosti Googlu. A taky bez jakékoli představy o tom, jak vypadala civilizace, když ještě chodila do práce.
Jeho výprava na pevninu, původně určená k lovu nakažených jako jakýsi postapokalyptický skautský výlet, se brzy změní v něco hlubšího. Emočnějšího. Smradlavějšího. Vezme s sebou nemocnou matku v zoufalé naději, že najde doktora, kterého jeho otec popisuje jako pomateného poustevníka. Jenže doktor Kelson, hraný Ralphem Fiennesem s jemností sarkastického anděla smrti, není ani tak šílený, jako spíš brutálně lidský. A představuje otázku, která film pomalu zažehne zevnitř: co vlastně znamená přežít?
Boyle si tady nehraje jen na lekačky a amputace. Vizuální styl je neskutečně nápaditý, místy jako kdyby Fincher natočil lákavou reklamu na depresi se severskou atmosférou. Barevné palety střídají krvavé výjevy s polární září, střih je nervózní jako alkoholik na suchu a celý snímek balancuje na hraně groteskního hororu a elegického rozjímání nad ztrátou.
Zásadní devizou filmu je ale tempo. V první půli letíme jako o život, sprintujeme mezi nakaženými. Představují se nám nové exempláře, vyšší, silnější a extrémně děsivé, zvlášť když se ve scéně objeví jeden, jehož mužství by mohlo dostat vlastní trailer. Ale za touhle zmutovanou testosteronovou sprchou číhá hlubší hrůza. A ta přichází v druhé půli, kde film nečekaně zpomalí. Skoro se zastaví, aby se nadechl. A tady někdo možná začne zívat. Anebo přemýšlet.
Zde přichází na řadu otázky, které se film nebojí žvýkat jako zkažené maso.Zde přichází na řadu otázky, které se film nebojí žvýkat jako zkažené maso: Jaký má smysl zabíjení, když už je to rutina? Co z nás zůstane, když se všechny morální zásady zlomí? A proč je někdy naděje horší než jistá smrt? Garlandův scénář je v těchto chvílích překvapivě jemný, jako když vám někdo šeptá filozofická moudra do ucha při tom, co vám odsekává prsty.
Herci tady hrají jako by šlo o život, a ono taky jde. Aaron Taylor-Johnson má v očích vyprahlost otce, který už nemá co učit, jen předávat trauma jako nechtěné dědictví. Jodie Comer jako matka je zhmotněním pomíjivosti: něžná, zapomínající, a přesto hýbající dějem víc než výbuchy. Alfie Williams jako Spike? Nováček, ale hraje jako ostřílený veterán. Jeho tvář je zároveň mapa dětského úžasu i dospělého zoufalství. A Fiennes svým klidem nahání husí kůži, přesně tak, jak to umí jen on.
Jistě, film má i své mouchy. V poslední části zvolní možná až moc, rozehrané motivy zůstávají nedořešené, a když si v závěru otevře dvířka pro další díly, je to až sadistické. Ale i komické. Je to moment, kdy se divák rozhodne: buď na tuhle jízdu naskočí i dál, nebo si sedne do kouta a smíří se s tím, že už se možná nikdy nevyspí bez nočních můr.
28 let poté je snímek pro ty, co chtějí víc než jen výkřik, chtějí ozvěnu. A taky pro každého, kdo se někdy podíval na svět po katastrofě a řekl si: “Jo, tohle dává smysl.” I když vám unikly předchozí díly, tenhle vás chytne. Možná vám přitom utrhne ruku. Ale s citem. 28 let poté je triumf. Ne pro to, jak děsí, ale pro to, jak hluboko sahá. Je to horor, který se nebojí být něžný. Masakr, který se ptá po smyslu bolesti. A epos, který dokáže být osobní, protože ví, že apokalypsa nemusí ukazovat jen zkázu. Je i o tom, co zůstalo, co si neseme, když už nemáme nic.
Tři přeživší jdou, v řadě za sebou, ťapají si v krvi, cestou necestou…
O návštěvu tohoto fitka byste asi zájem neměli…
Za tajemnými vrátky nás čeká ještě pokračování.
28 let poté / 28 Years Later
28 let poté je snímek pro ty, co chtějí víc než jen výkřik, chtějí ozvěnu. A taky pro každého, kdo se někdy podíval na svět po katastrofě a řekl si: “Jo, tohle dává smysl.” I když vám unikly předchozí díly, tenhle vás chytne. Možná vám přitom utrhne ruku. Ale s citem. 28 let poté je triumf. Ne pro to, jak děsí, ale pro to, jak hluboko sahá. Je to horor, který se nebojí být něžný. Masakr, který se ptá po smyslu bolesti. A epos, který dokáže být osobní, protože ví, že apokalypsa nemusí ukazovat jen zkázu. Je i o tom, co zůstalo, co si neseme, když už nemáme nic.
- Hodnocení
