Recenze Vrať mi ji: Zármutek má tvář. A je děsivější než smrt

Objednejte si popcorn a sezení u psychologa.

Pokud jste si dosud mysleli, že nejděsivější věc, kterou vám může Austrálie nabídnout, je pavouk velikosti vaší hlavy, připravte se na přehodnocení. Film australského bratrského dua Vrať mi ji je totiž jako pytel napěchovaný žalem, body hororem a mateřskou i sourozeneckou láskou, která se vydala na cestu za hranice lidskosti. Jestli jste si kladli otázku, zda dvojčata Philippouovi po svém veleúspěšném debutu Mluv se mnou potvrdí svou nádherně děsivou formu, pak tento film odpovídá mrazivým křikem: A N O !

Co se tváří jako horor je v jádru zvrácené drama o truchlení, zoufalství a touze mít zpět někoho, kdo už je nenávratně pryč. Hlavní roli tu hraje Andy (Billy Barratt), teenager, kterého život už stihl párkrát sešrotovat. Jeho téměř slepá nevlastní sestra Piper (Sora Wong) je jeho bezpečná kotva ve světě, který se pomalu, ale jistě mění v mlhu z VHS pásky s ruskými okultisty. Oba jsou po smrti otce umístěni do péče nevšední pěstounky Laury, kterou hraje Sally Hawkins s tak odzbrojujícím úsměvem, že by člověk skoro zapomněl, jak mrazivá a nevypočitatelná dokáže být.

Laura je žena, která touží být znovu matkou, a když to nejde přirozeně, vezme to do vlastních rukou. Pro někoho je bolest katalyzátorem růstu. Pro Lauru je to výmluva k rituálu, při kterém někdo chroupe pracovní desku kuchyňské linky, a nikomu to nepřijde divné. Hawkins je v této roli doslova démonická: bezelstně propojuje směs mateřské něhy a naprostého šílenství, dělá z každé své scény nervové zhroucení a ukazuje vrcholné umění manipulace, protože v jejím podání se realita ohýbá jako plastová lžička v Pelíšcích. Její Laura není karikaturou z hororu, ale plnokrevnou řeckou tragédií. Tedy, dokud nepřijde Oliver. Chlapec, který doma tiše sedí v rohu, jí mouchy, a jediným pohledem ničí termíny jako „dětská nevinnost“. Jonah Wren Phillips v této roli dokazuje, že i beze slov můžete být tím nejděsivějším člověkem v místnosti. Nebo v celém domě.

Philippouovi opět předvádějí, že mají nejen čuch na vizuálně i zvukově intenzivní scény, ale i schopnost vybudovat atmosféru, která se za námi tiše plíží, a pak nám rozdrtí klouby.Philippouovi opět předvádějí, že mají nejen čuch na vizuálně i zvukově intenzivní scény, ale i schopnost vybudovat atmosféru, která se za námi tiše plíží, a pak nám rozdrtí klouby. Kamera se tu často změní v metaforu. Rozmazaný pohled Piper nebo kymácející se perspektiva Andymu připomíná, že realita truchlících se nemusí řídit běžnými pravidly gravitace. Hudba Cornela Wilczeka mezi tím zvoní, škrábe a dusí v momentech, kdy byste normálně čekali ticho.

Příběh je zdánlivě jednoduchý: dva sourozenci se dostanou k ženě, která má více problémů než celé psychiatrické oddělení dohromady, a postupně zjišťují, že „pěstounská péče“ může mít i temnější význam. Ale Vrať mi ji není o dějových zvratech, které jsou v některých momentech až příliš předvídatelné (ano, co se asi skrývá za zamčenými dveřmi v kůlně?). Je to o dynamice moci, o tom, co se stane, když zdravý rozum je nahrazen žalem, a jak snadno lze zranitelnost zneužít. Andy bojuje nejen s Laurou, ale i se systémem, který mu nevěří. Co když má jen zkreslené vnímání reality kvůli svému zármutku?

Herci jsou zkrátka skvostní. Barratt balancuje na hranici mezi pubertálním vztekem a autentickou zoufalostí, Wong hraje Piper s křehkostí, která ale není slabostí, nýbrž odhodláním přežít. A Hawkins s Phillipsem… no, je prostě radost vidět v hororech kvalitní herce, kteří mají co hrát, i když mají v důsledku velmi prostý úkol. Každý z herců je výborně obsazen a jen se střídají v tom, kdo vás bude zrovna děsit.

Bohužel pokus o proniknutí k našim nejhlubším emocím ve třetím aktu trochu klopýtá a nakonec jisté záměry jen zůstávají viset ve vzduchu, jako když vám někdo nabídne čaj v hrníčku plném zubů. Co ale filmu nelze upřít, je jeho dopad. Některé scény vám v hlavě zůstanou déle než většina konverzací s vlastní rodinou. Není to zábavný horor, není ani přívětivý, je to ten typ filmu, po kterém se v noci vzbudíte a litujete, že jste ho viděli. No není to báječné?

Tento film vás chce znervóznět, znechutit a vnitřně rozervat. A navzdory ne vždy překvapivému vývoji děje se mu tohle všechno daří, hlavně díky skvělým hereckým výkonům, hutné atmosféře, skvělé kameře i hudbě, a samozřejmě pár příjemným nebo nechutným překvapením, na které se těžko zapomíná (obzvlášť v noci). Vrať mi ji se nebojí emocí ani ostrých nožů. Jde o nádherný a nervy drásající výlet do temnoty, ze kterého se budete nějakou chvíli dávat dohromady. A to přesně chcete, že ano? Je to film, o kterém i hororoví fanoušci řeknou: „To bylo skvělý. Už to nikdy nechci vidět.“

„Nezapomeň za sebou trousit drobečky, ať najdeme cestu zpět.“