Recenze Panství Downton: Velké finále není film, který by chtěl cokoli riskovat

Děj je spíš kulisa než motor zábavy.

A je to tady, poslední šálek čaje na panství Downton. Tvůrci nám slibují „velké finále“, jenže místo ohňostroje dostáváme spíš poslední pomalý valčík, při kterém se všichni nekonečně dlouho točí dokola. Lady Mary řeší rozvod a společnost se tváří, že by ji nejradši zabalila do koberce a odnesla do sklepa, aby neznečišťovala vzduch. Robert má předat panství a pochopitelně se u toho tváří, jako by mu někdo právě rozoral oblíbený trávník, a na scénu přijíždí americká větev rodiny, aby přivezla skandál tak velký, že se na Downtonu otřesou lustry. Dole v kuchyni se chystá generační výměna. Všichni se potácí mezi přijetím nové doby a touhou zůstat v té staré, kdy aristokracie měla řád, služebnictvo bylo šťastné a svět byl tak jednoduchý, že se stačilo postavit k oknu a být důležitý.

Simon Curtis to celé točí s vizuální pečlivostí, která bere dech. Každý záběr je dokonale uhlazený, ale dramatické napětí byste v něm hledali marně asi jako revoluci na čajovém dýchánku. Kostýmy jsou sice božské, ale slouží hlavně k tomu, aby odváděly pozornost od faktu, že se na plátně neděje nic, co by stálo za zvednutí obočí. Hudba je jako uklidňující ukolébavka, která vás pomalu uspává.

Scénář je přehlídka opatrnosti. Postavy vcházejí do místností jen proto, aby oznámily další zápletku, a pak ji zopakovaly pro případ, že jste si zrovna na mobilu kontrolovali maily. Julian Fellowes má asi pocit, že publikum je stejně křehké jako porcelánový čajový servis a je třeba ho vést za ruku, aby se neztratilo. Čeká nás tak spousta uhlazených konverzací, které působí, jako by se všichni sešli na třídním srazu a vyprávěli si, co je nového od minule. Nejvíc chybí jiskra. Maggie Smith byla jediná, kdo uměl tuhle uhlazenou idylu trochu rozparádit, a její absence je znát v každém dialogu. Portrét Violet v hlavní hale dohlíží na dění s takovou dávkou tichého zklamání, že by se pod ním i Mona Lisa rozplakala.

Je to jako dívat se na obraz minulosti, který vám tvrdí, že v téhle době bylo všechno lepší, všichni slušnější a služebnictvo vděčnější.Je to jako dívat se na obraz minulosti, který vám tvrdí, že v téhle době bylo všechno lepší, všichni slušnější a služebnictvo vděčnější. Mohli bychom získat dojem, že velká hospodářská krize byla jen drobný společenský trapas, o kterém se slušně vychovaní lidé nebaví. V době, kdy se po světě zvedají vlny nacionalismu a sociální nerovnosti, působí tohle aristokratické wellness spíš jako únik do říše fantazie, kde vrchnost z panství stále ví nejlíp, co je pro všechny dobré.

Panství Downton se loučí s takovou zdvořilostí, že vám skoro připadá nevhodné se v kině nudit. Děj sází na jistotu, žádná překvapení, žádná srdceryvná gesta, jen mírná nostalgie a lehké poplácání po zádech doprovázené tichým „děkujeme, že jste přišli“. Pro příznivce seriálu to asi stojí za to. Stráví dvě hodiny v pečlivě naleštěném akváriu, kde můžou sledovat své oblíbené rybičky, jak si plavou v klidu dál, i když se svět venku mění. Jako finále je to sice noblesní, ale rozhodně ne velkolepé. Je to rozloučení, které se bojí být bolestivé, a možná právě proto nedokáže rozbušit naše srdce a vytlačit z nás pár slz. A tak se Panství Downton potápí pomalu a důstojně jako Titanic, a my si říkáme, že je možná čas nechat minulost tam, kam patří.

To nejdramatičtější, co se tu stane, je zafoukání větru.