Recenze: Velká odvážná nádherná cesta je pro ty, kteří zažili zlomené srdce a dokázali jít dál

Někdy nejodvážnější cesta nevede na žádné místo, ale přímo do vašeho vlastního nitra.

Velká odvážná nádherná cesta nás dokáže obejmout a pak roztrhat, nastavit nám zrcadlo i přimět nás slzet štěstím. Je to film, který nevypráví o lásce jako o ohňostroji, ale jako o posledních žhnoucích uhlících v popelu, o bolesti tak ostré, že vám připomene, že jste kdysi uměli žít naplno. Pokud jste někdy uprostřed noci zírali do stropu a přemýšleli, zda po zlomeném srdci dokážete ještě dál žít a milovat, pak tahle cesta patří právě vám.

Režisér Kogonada tady rozehrává podivnou ale kouzelnou road movie, která se tváří jako románek, ale ve skutečnosti jde spíš o rentgenovou projekci lidského zoufalství a odvahy znovu riskovat.Režisér Kogonada tady rozehrává podivnou ale kouzelnou road movie, která se tváří jako románek, ale ve skutečnosti jde spíš o rentgenovou projekci lidského zoufalství a odvahy znovu riskovat. David (Colin Farrell) a Sarah (Margot Robbie) se potkají na svatbě. Žádná instantní vášeň na první pohled, spíš dva podezřívaví a podezřele atraktivní nezadaní, kteří v lásku dávno přestali věřit. A pak přijde magická GPS v půjčeném autě, která jim nabídne „velkou, odvážnou, nádhernou cestu“, exkurzi do nejbolestivějších vzpomínek. Ale s novou, čerstvou perspektivou. Ano, dveře do minulosti jsou tu doslova uprostřed ničeho a ano, nikdo se neptá, proč tam sakra jsou. Kdo by se ptal, když má konečně možnost vrátit se k okamžiku, který vás kdysi rozložil na prvočinitele?

Farrell a Robbie fungují spolu skvěle. Farrell umí zahrát tu tupou prázdnotu v duši i tu chuť znovu se nadechnout, i když ví, že to zase zabolí. Robbie se nebojí ukázat křehkost, která se v jejích jiných rolích často schovává za příliš krásnou tváří. Jejich dialogy jsou místy banální, místy trefné jako facka, a právě tahle nerovnoměrnost působí autenticky. Protože tak přesně vypadá rozhovor dvou lidí, co se snaží nebýt znovu zranění, a zároveň se přitahují.

Atmosféra filmu je zvláštní směsí melancholie a něhy. Ano, občas to připomíná párovou terapii převlečenou do fantaskní road movie, kde místo gauče máte staré auto a místo terapeuta ujetou GPS. Kogonadův rukopis je všudypřítomný. Kamera se mazlí s detaily, tempo je meditativní, střih plynulý jako vzpomínka, která se vám vrací ve chvíli, kdy to nejmíň potřebujete. Joe Hisaishi dodává hudební doprovod, který je jemný, nenápadný a přesto vás teleportuje do jiného stavu vědomí. Slabinou může být scénář Setha Reisse, který chvílemi balancuje na hranici kýče a nezávislé indie komedie. Ale Kogonada tomu všemu dává smysl i potřebnou váhu.

Velká odvážná nádherná cesta není film pro všechny. Kdo nikdy neplakal do polštáře s otázkou, jestli se ještě někdy dokáže znovu zvednout, tomu se to může zdát nudné, sentimentální, dlouhé a zbytečné. Ale pro ty, kdo znají tu bolest, co vás zformovala do člověka, kterým skoro ani nechcete být, je tohle dílo jako náplast a laskavé pohlazení na otevřenou ránu. Připomíná vám, že láska bolí, ale krásně. A že někdy nejodvážnější cesta nevede na žádné místo, ale přímo do vašeho vlastního nitra.

Ani ta nejkrásnější místa se vám nemusí líbit, když je navštívíte sami.