Recenze: Fichtelberg je rozkročen mezi tolika žánry, že se v něm skoro nikdo nenajde

Historie, která mohla být, pohádka bez magie a rodinný film moc temný pro malé děti.

Fichtelberg není snímek, u kterého byste se uvelebili s dětmi a babičkou spolu s kakaem, dekou a jistotou, že dobro zvítězí, zamilovaný pár se políbí a všichni se rozplynou ve zlatavém oparu štěstí. Tohle je spíš ta verze, kde princ po kolena v bahně hledá smysl života, zatímco mu přes rameno visí mrtvá koza a v dálce někdo recituje Petrarcu. Šimon Koudela natočil snímek příjemně temný, sebejistě pomalý, a jde tak trochu o překvapivě realistický pokus o to, co by se stalo, kdyby česká pohádka vyrostla a vystřízlivěla. Místo draka, který unáší princeznu, tu máme záhadně mizející vesničany, místo proměny hrdiny v lepšího člověka dostáváme zmateného rytíře, který se topí v mlze vlastní nejistoty. Trošku ponurý příběh z 16. století chce být něčím víc než běžná česká produkce, a to se daří, ale příběh nikdy nedovede zvednout naše obočí.

Hlavní hrdina, rytíř Petr Pětipeský, ztratil otce i iluze o světě a dostává za úkol dohlížet na stavbu mostu. Jenže most tu není jen mezi dvěma břehy, ale i mezi světem povýšených intelektuálů a poctivě pracujících prosťáčků. Petr je vzdělanec, který se najednou ocitá mezi pověrčivými vesničany, které pro hubeného mladíka nemají žádný respekt. Alespoň my diváci jej máme – pro jeho představitele, ani ne dvacetiletého Jana Dlouhého, syna herců Vladimíra Dlouhého a Petry Jungmanové.

Petr cituje učence a válí italsky, ale zároveň se chová jako někdo, kdo by nerozuměl ani nápisu Pozor, propast! A podobně se i chová. Když mu zmizí dívka, vydává se do lesa s výrazem, že ho zrovna napadlo, že by mohl zkusit hrdinství. Cesta za Almou, která je asi nejživější postavou filmu, se mění v pomalý pochod šerým světem, kde se místo kouzel a démonů objevují jen lidé s lopatou, falšovaným porcelánem a mizernou náladou.

Kamera dýchá studeným dechem hor, světlo se láme přes mlhu jako přes starou čočku a každý záběr vypadá, jako by z něj mohl kdykoli vystoupit Juraj Herz.Na Fichtelbergu je přitom co obdivovat. Kamera dýchá studeným dechem hor, světlo se láme přes mlhu jako přes starou čočku a každý záběr vypadá, jako by z něj mohl kdykoli vystoupit Juraj Herz. Atmosféra je hustá, že by v ní i Rákosníček zabloudil. Jenže když se na tu temnotu díváte dost dlouho, začnete si přát, aby se něco dělo – aby aspoň jedna z kozích hlav promluvila, nebo aby vypravěč přestal vysvětlovat, co právě vidíme.

Herecké výkony jsou přesvědčivé. Jan Dlouhý dokazuje, že talent zdědil v plné síle a že zvládne i film, který neví, jestli je pro děti, nebo pro filozofy na dně dlouhodobé deprese. Jen ten scénář, ach ten scénář. Všechno působí, jako by někdo chtěl natočit hluboké podobenství o lidské odvaze či povaze. Historické odkazy, dějepisné vložky i pokus o moralitu se tu perou o pozornost, zatímco skutečné emoce stále čekají za dveřmi a čekají, až je někdo pozve dovnitř. Fichtelberg není špatný film, jen trochu ztracený. Je to temná, řemeslně působivá pohádka, která zapomněla na zázrak. Ocení ji ti, kdo se rádi dívají na krásně natočené mlčení, na krajinu, která má duši, a na hrdiny, kteří ji možná někdy ztratili. Pro děti to ale není a pro většinu dospělých nejspíš taky ne.

Fichtelberg je poctivě natočený, krásně nasnímaný film, ale chybí nám v něm emoce. Jako by se bál být opravdově dojemný, a tak se radši schovává za kamenné tváře, filozofické věty a temné mraky. Výsledek je obdivuhodný, ale chladný. Možná příliš promyšlený na to, aby byl kouzelný, a příliš pohádkový na to, aby byl skutečně silný. Pro koho tedy Fichtelberg je? Pro ty, kdo chtějí pocítit kus starého kouzla českých hor a legend, pro melancholiky, co milují pohádky, které zapomněly být veselé. Pro diváky, co si potrpí na vizuální atmosféru, historické podtóny a rytíře, kteří víc přemýšlejí než zachraňují. A pro ty, kdo si občas řeknou, že i pohádka může být o lidské osamělosti, ne o vílách.

Vizuálně je to krásný zážitek.