Recenze: Nepela se nás chce dotknout, ale nikdy nám nepodá ruku

Kolik stojí svoboda, když každý krok na ledě určuje někdo jiný?

Nepela je životopisné drama, které se tváří jako film o slavném krasobruslaři, ale ve skutečnosti je to film o tichém vzdoru a utrpení. A také o době, která dokázala z hvězdy udělat státní mašinu na medaile, ale nedokázala akceptovat jeho touhu být sám sebou. Gregor Valentovič natočil komorní drama, které se odehrává mezi možností být šťastný a říct pravdu – a rozhodnutím mlčet. To, co je na papíře možná prosté, se ve filmu mění v dusnou atmosféru zlaté klece, která je tak malá, až v ní praskají kosti.

Příběh začíná v roce 1972, kdy se Ondrej (Josef Trojan) vrací z olympiády se zlatou medailí a všichni mu tleskají, jako by znamenal budoucnost národa. Jenže on místo triumfálního jásotu slyší jen ozvěnu vlastního dechu. Chtěl by odejít do revue na západě, tančit volně, bez hranic a nároků. Být člověk, ne symbol. Ale režim má jiný plán. Jeho úsměv je dekorace propagandy, jeho tělo patří státu, jeho duše je něco, co oficiálně neexistuje. A když mu pak zakážou odjezd a přinutí obléknout hnědé kamaše, cítíme, jak bolí reprezentovat zemi, ve které se dusíte.

Ta tichá, až neslyšná prosba o přijetí se vine skrz příběh jako nitka na kostýmu. Josef Trojan zde podává výkon, který je fascinující právě tím, jak je nenápadný. Nepela není výbušný génius s bouřlivými emocemi. On se bortí zevnitř, tiše, my to můžeme vidět jen v náklonu hlavy, ve stísněné mimice, v pohledu, který uhýbá, protože by jinak mohl říct víc, než smí. Trojanův Ondrej je křehký, jako by byl jen mlžný opar. Naivní i odhodlaný, dezorientovaný, vzdorovitý, unikající konkurenci i svým nejbližším. Ta tichá, až neslyšná prosba o přijetí se vine skrz příběh jako nitka na kostýmu. 

Film se však nevyhne několika slabinám, které brání tomu, aby z něj byla čistě srdcová záležitost. Tempo je místy těžkopádné, některé scény příliš dlouhé, jako by se režisér snažil nutně zachytit “vnitřek” postavy, aniž by k tomu měl správné prostředky. Tady vzniká i problém v emocionálním dopadu filmu, Nepela se nás chce dotknout, ale Ondrej je natolik uzavřený, že nám nikdy nepodá ruku. Místo aby nás objal, spíš nám ukazuje z dálky člověka, který by obejmout potřeboval. A tak jeho bolest necítíme tak ostře, jak bychom mohli. Jeho utrpení se odehrává pod povrchem ledu, zatímco my slyšíme jen tlumené pukání. Naopak Zuzana Mauréry jako trenérka Hilda je zcela opačný příval energie: pevná, přísná, laskavá, ironická a lidská. Je to opěrný bod celého filmu, protože kdokoli jiný by Ondreje pochopil ještě méně. Je to matka z povinnosti, která ví, jak je svět velký a přitom dokáže nabídnout krutě málo prostoru. Mauréry hraje s každým vyčítavým pohledem, semknutými rty, napětím v ramenech. A právě jejich vztah je to nejživější, co podívaná nabízí.

Snímek připomíná, že úspěch je často elegantní klam. Třpyt medailí ve vitríně je zrádný, protože z dálky vypadá jako důkaz štěstí. Nepela možná udělal všechno správně, jak se po něm chtělo, ale bylo to to, co chtěl on? Film se na to neptá nahlas, jen nechává v tichu otázku doznívat jako stopu dechu na studeném skle.

Nepela je film pro diváky, kteří slyší víc v tichu než v hlasitém potlesku. Pro ty, co vědí, že být viděn neznamená být pochopen. Příběh o člověku, který bruslil celý život, ale většinu času ne po ledě, ale mezi lidmi, kteří by nikdy neunesli pravdu o tom, kým je. Snímek možná není dokonalý, ale je upřímný ve své křehkosti. I legendy bývají mladí kluci, kteří chtějí jen někam patřit. A pokud si z něj něco odnášíme, pak možná tohle: že žádná sláva nestojí za cenu toho, abychom se ztratili sami sobě.

Ondrej zůstává i ve filmu nečitelný.

Připomeneme si dobovou módu, architekturu i zákusky…

Komorní snímek skrývá spoustu bolesti.