Recenze: Velký Marty je karikatura amerického snu zbavená jakékoli sebereflexe

Bezohledná honba za úspěchem je tu prezentována jako zábavná atrakce než varování.

Velký Marty na diváka útočí jako pingpongový míček vystřelený přímo mezi oči. Už od prvních minut je jasné, že tohle nebude klasické sportovní drama o outsiderovi, který si jde tvrdou prací za svým snem a my mu u toho fandíme. Spíš je to dvouapůlhodinová exkurze do hlavy člověka, který považuje svět za osobní bankomat, lidi za dočasné nástroje a morálku za zbytečné závaží, které by ho jen brzdilo při honbě za míčkem – či za uspokojením vlastního ega. Děj se volně inspiruje skutečnou postavou Martyho Reismana, ale film si s realitou zachází podobně jako jeho hrdina s pravdou: bere si jen to, co se mu zrovna hodí. Marty je mladý (Timothée Chalamet), neuvěřitelně ambiciózní a ještě neuvěřitelněji sebestředný muž, který chce být nejlepší. Respektive je přesvědčen, že už dávno je nejlepší. Ne proto, že by miloval ping pong, ale protože miluje pocit vítězství, obdivu a moci. Pohybuje se New Yorkem 50. let jako predátor v levném saku, lže, manipuluje, svádí, krade a improvizuje rychleji, než stačí kdokoli kolem něj pochopit, co se vlastně děje. Film se řítí od jedné epizody ke druhé, od falešných loupeží přes milostné aféry až po mezinárodní turnaje, a připomíná spíš sérii divoce pospojovaných historek než pevně vystavěné vyprávění.

Režisér Josh Safdie točí s energií, která je obdivuhodná i vyčerpávající zároveň. Kamera se neustále hýbe, střih nedává vydechnout a zrnitý obraz dodává filmu špinavou, zpocenou autenticitu. Vše vypadá, jako by to bylo natočeno v běhu, někde mezi rvačkou s protihráčem a přistižením při avantýře. Atmosféra má tah, styl i jasnou vizi. Problém je, že tahle vizuální a rytmická extáze nás nutí trávit hodiny v těsné blízkosti člověka, se kterým se nechceme kamarádit, fandit mu ani ho pochopit. Chalamet je v hlavní roli technicky skvělý. Je charismatický, přesvědčivý v každém gestu i pohledu. Dokáže z Martyho udělat magnet, který k sobě přitahuje pozornost i lidi, kteří by měli utíkat opačným směrem. Jenže čím déle film trvá, tím víc se ukazuje zásadní problém: Marty je nesnesitelný. Ne komplikovaný, ne rozporuplný, ale toxický. Egoistický narcista, který se chová ke všem kolem sebe jako k jednorázovým kelímkům. A film – místo aby nás nutil tento fakt reflektovat – se v jeho chování často až podezřele vyžívá.

Film se tváří, že zkoumá cenu ambicí, ale často to vypadá, že ho vlastní hrdina natolik fascinuje, až mu odpouští všechno.Scénář trpí roztříštěností. Dobré drama umí pracovat s odpudivým hrdinou tak, že mu nakonec fandíme alespoň proto, že chápeme jeho vnitřní boj. Tady se to ale buď nedaří, nebo to záleží na divákově toleranci. Z evropského pohledu působí Marty jako karikatura amerického snu zbavená jakékoli sebereflexe. Bezohledná honba za úspěchem je tu prezentována spíš jako zábavná atrakce než varování. Film se tváří, že zkoumá cenu ambicí, ale často to vypadá, že ho vlastní hrdina natolik fascinuje, až mu odpouští všechno. Ani postavy vedle Martyho nedodají náznak rovnováhy. Safdieho typická snaha vybičovat napětí v každém okamžiku tu paradoxně funguje proti filmu samotnému, protože příběh nemá dostatečnou emocionální hloubku.

Zvláštní kapitolou je práce s hudbou a závěrem. Vkládání hlasité osmdesátkové popové hudby do padesátkového prostředí má být chytré – maže časové vrstvy a naznačuje, že americký sen se vlastně nikam neposunul – jen se převlékl, ale ve finále podtrhne morální prázdnotu vyústění. Euforická píseň Everybody Wants to Rule the World je v podstatě teze celého filmu… a zároveň si s ní pod sebou Safdie podřezává větev. Na papíře je ta píseň ironická. Tears for Fears ji napsali jako chladnou kritiku touhy po moci, ne jako vítěznou hymnu. Pod naleštěnými syntezátory se skrývá dost ponuré sdělení: všichni chtějí kontrolu, ale nikdo nechce odpovědnost, a samotná honba za ambicemi je tiše destruktivní. Když slyšíme tuhle skladbu ve finále, zdá se, že zamýšlené poselství je následující: Marty není výjimečný. Je jen dalším mužem opilým touhou po úspěchu, dalším, který si plete dominanci s životním posláním. V tomhle smyslu se Marty stává symptomem širší kulturní choroby: maskulinních ambicí, kapitalistického hýření, dětinského nároku vydávaného za osud. Problém je tón a načasování. Píseň zní triumfálně, i když má být kritická. Je chytlavá, euforická, kulturně zakódovaná jako nostalgický „cool moment“. A Safdie si navíc po celý film očividně vychutnává Martyho chaos a drzou energii. Když pak skladba zazní, působí jako korunovace. Neříká nám: “Podívejte, jak prázdné to vítězství bylo.” Spíše: „Podívejte se na toho parchanta. Stejně to dokázal.“ A v tom je ten morální přešlap. Safdie podcenil, jak silně popová hudba funguje na emoce. Ironii nestačí zamýšlet, musíte ji vybudovat dramaturgicky. Jenže Marty nikdy není skutečně konfrontován, změněn ani vysvlečen ze svých mnoha převleků. Neproběhne žádné zúčtování. A tak píseň ve výsledku posvěcuje sen, který má kritizovat. Proto konec nepůsobí jako varování, ale spíš jako pokrčení ramen, a film, který chce ambice rozpitvat a nejspíš se jim i vysmát, se jim nakonec nechtěně klaní.

Velký Marty rozhodně není nudný. Je zběsilý, nepředvídatelný a formálně působivý. Zároveň je ale únavný, frustrující a emočně prázdný. Má obrovský potenciál, skvělé herce a režiséra s výrazným rukopisem, ale místo hluboké sondy do temných koutů ambice nabízí spíš hlučnou přehlídku narcismu. Jako film o posedlosti úspěchem funguje spíš jako důkaz, že jen kultura, která sama sebe požírá, dokáže takové chování zaměnit za zábavu hodnou dvouapůlhodinové podívané. Ano, je tu hodně, na co koukat, jen je otázka, jestli to všechno stojí za čas strávený s někým, před kým byste v reálném životě brali nohy na ramena.

„Ahoj kotě, přijď se podívat na můj pokoj!“