Recenze: Ritchieho Šedá zóna je stylová a líbivá prázdnota

Samotný příběh nemá čím překvapit. Ani záporáka, ani diváka.

Nový snímek Guye Ritchieho přichází do kin s oslňujícím vizuálem a obsazením, které by mu mohla závidět nejedna současná hollywoodská produkce. Když se však podíváme pod na první pohled dokonalou povrchovou úpravu, zjistíme, že se uvnitř skrývá jen velmi málo skutečného obsahu. Šedá zóna je filmem, který je bezpochyby stylový a pohledný, ale zároveň až bolestivě bez nápadů a vášně. Je to ukázkový příklad moderního akčního thrilleru, který si plete zamotanost s chytrostí a chladnou profesionalitu s absencí jakékoliv osobitosti. Pokud by na plátně nebyly neustále k vidění tak atraktivní a známé tváře, Ritchieho nadupaný, avšak v jádru naprosto prázdný děj, by diváky s největší pravděpodobností neměl čím zaujmout.

V centru dění stojí Rachel Wild, excelentní korporátní právnička a specialistka na vymáhání peněz, kterou s chladným sebevědomím ztvárnila Eiza González. Rachel je najata nemilosrdnou investiční bankéřkou Bobby Sheen (Rosamund Pike), aby získala zpět dluh ve výši jedné miliardy dolarů. Dlužníkem není nikdo jiný než zločinecký tyran Salazar (Carlos Bardem). Aby tohoto na první pohled samozřejmě neuskutečnitelného cíle dosáhla, sestaví Rachel elitní tým vojenských a taktických expertů. Jenže co z toho, když se celý tento opulentní cirkus, ve kterém se riskuje život na každém kroku, odehrává jen proto, aby nějaký pohádkově bohatý makléř dostal zpět své peníze. A my se nemůžeme ubránit myšlence, proč by nás to vlastně mělo zajímat.

Šedá zóna funguje podobně jako oblíbené krimi komedie o rafinovaných loupežích, i když Salazar od samého počátku ví, že po něm jdou. Tento koncept by mohl i tak teoreticky fungovat, kdyby se scénář nerozhodl, že nás uspí vysvětlováním. První polovina je nekonečným cvičením na samotnou akci. Její hlavní a zdá se, že i jedinou funkcí, je odvedení pozornosti od faktu, že samotný příběh nemá čím překvapit. Ani záporáka, ani diváka. Jsme svědky toho, jak Rachel popisuje každou myslitelnou komplikaci, každý možný únikový scénář a každý drobný detail svého mistrovského plánu.

Ritchie na nás chrlí obrovské množství informací v šíleném tempu, přičemž neustálé vysvětlování celou dynamiku spíše brzdí.Ritchie na nás chrlí obrovské množství informací v šíleném tempu, přičemž neustálé vysvětlování celou dynamiku spíše brzdí. Místo toho, abychom byli vtaženi do děje a prostě se mohli bavit, jsme nuceni snažit se zorientovat v tom, kdo zrovna dělá co a proč. Tahle posedlost naprostou dokonalostí a profesionalitou postav zcela podkopává jakékoliv budování napětí. Když se konečně dostaneme do druhé poloviny, která by měla být vyvrcholením, zjistíme, že jen mechanicky opakuje rytmus a kroky, které jsme už viděli v plánovací fázi. Nečekají na nás žádné šokující zvraty, žádné chytré podrazy, žádné nečekané posuny v ději.

Je dost frustrující sledovat, jak takto talentovaní herci nedostávají od scénáře absolutně žádný prostor k vytvoření skutečných, vícerozměrných postav. Jsou jim odepřeny jakékoliv výraznější osobnostní rysy a ve výsledku nemají vlastně co hrát. Pokud je film na někoho primárně zaměřen, je to Rachel. Eiza González odvádí slušnou práci a dává své postavě potřebnou dávku sebevědomí i jemných náznaků vnitřního strachu. Přesto však její postava postrádá uvěřitelnou motivaci. Proč by žena s jejím intelektem dobrovolně riskovala svůj život jen proto, aby vymohla dluh pro… nadnárodní korporaci? Její zálohu tvoří duo známé jako Sid a Bronco, které ztvárnili Henry Cavill a Jake Gyllenhaal. Označit tuto dvojici za dynamickou by vyžadovalo zbytečně velkou dávku fantazie. Cavill hraje v podstatě tu samou postavu, kterou hraje v posledních letech neustále. Je sexy, nesmírně uhlazený a za žádných okolností neztrácí svůj klid. Gyllenhaal na druhou stranu působí, jako by se na place neskutečně nudil. Jejich postavy si sice neustále vyměňují jakési rádoby vtipné a flirtující poznámky, ale jejich vzájemný vztah zůstává záhadou, která nás nezajímá. Zbytek týmu tvoří pouze chodící archetypy, které jsou určeny k likvidaci. Jeden mlčenlivý muž přes výbušniny, další přes zbraně nebo technologie. Jejich dialogy sestávají z menšího množství textu než vaše vánoční přání pro tchýni. Prostě mají za úkol pouze vypadat drsně a nezastínit hlavní hvězdy. Dokonce i samotný záporák v podání Carlose Bardema postrádá jakoukoliv skutečnou hrozivost a nepůsobí jako rovnocenný protivník.

Řemeslné zpracování je skvostné a to může mnohým divákům ke štěstí stačit. Guy Ritchie si je velmi dobře vědom toho, že moderní akční film potřebuje skvěle nasnímané scenérie, které jsou často mnohem zajímavější než akce plná nepřehledných střihů. Místo toho se soustředí na rytmus, styl a na to, jak akce vizuálně koresponduje s prostředím. Vidět skutečné kaskadéry, jak předvádějí reálné kousky v autech a na motorkách uprostřed nádherných lokací, je v dnešní době plné digitálních triků a zelených pláten nesmírně osvěžující. Je zde jasně patrná snaha o fyzickou hmatatelnost akce. Exploze, bouračky a taktické přesuny působí realisticky. Nádherný vizuál a precizní kamera sice lahodí oku, ale nedokážou zakrýt fakt, že pod tím vším se neodehrává nic, co by se nám vrylo do paměti.

Šedá zóna není objektivně špatným filmem a pro mnoho diváků jde o naprosto přijatelný způsob, jak zabít hodinu a půl času. Přesto nás přiměje se ptát, proč tenhle ohraný vzorec Ritchieho pořád baví. Ta jiskra, dravost a inovativnost, kterou jsme znali z jeho starších děl, zde prostě chybí. Tenhle “nápad” by bez problémů vystačil na svižnou čtyřicetiminutovou epizodu krimi seriálu. Rozdíl je v tom, že Šedá zóna se opírá o atraktivní herecké obsazení a sebevědomého režiséra, kteří vás mají svými schopnostmi přesvědčit o tom, že jste za své peníze dostali odpovídající protihodnotu. Ale tohle vše jsme sledovali jen proto, aby nějaká bohatá firma dostala zpátky své peníze, a to nám je jednoduše lhostejné.

„Snad jsem si nezaprášila auto zbytečně!“