Recenze: Chica Checa ukazuje, že queer snímek nemusí být vyčerpávající drama

Hádky se okamžitě rozpouštějí v ranní kávě a vzájemném pochopení.

Česká kinematografie se queer tématice věnuje sice čím dál častěji, avšak snímky jako Chica Checa režiséra a scenáristy Šimona Holého přesto vynikne. Jde o křehké komediální drama, které na plátno přináší zcela nečekané pojetí generačního porozumění a osobní transformace. Film nepřichází s těžkopádným melodramatem plným zahořklosti, ale volí cestu nebývalé (až naivní) vlídnosti. V centru vyprávění stojí myšlenka, že největší proměna se ve skutečnosti neodehrává na jevišti v záři reflektorů, ale v nitru stárnoucí ženy, která tichým pozorováním z hlediště objevuje novou verzi sebe sama.

Příběh sleduje ovdovělou vesnickou pošťačku Zdenu, kterou ztvárnila Pavla Tomicová. Zdena žije obklopena samotou, stereotypem a vzpomínkami v domě, který jí po smrti manžela začíná tak trochu padat na hlavu. Stará se o umírající matku a její jedinou radostí i pýchou je syn Lukáš v podání Jana Ciny. Ten žije ve Francii, kde podle matčiných představ buduje úspěšnou kariéru v bankovnictví. Když se však zdravotní stav babičky zhorší a jejím posledním přáním je ještě jednou spatřit svou milovanou popovou ikonu Helenu Vondráčkovou, Lukáš se vrací do rodné vsi. Aby přání splnil, rozhodne se s využitím zhoršujícího se zraku a sluchu babičky improvizovat. Blyštivé minišaty, blonďatá paruka a playback zajistí dokonalou iluzi.

Tato bizarní a dojemná dohodnutá lest vyvolá nevyhnutelnou konfrontaci. Lukáš je unavený léty skrývání. Opraví Zdeninu zkreslenou představu o jeho působení v Paříži i o “spolubydlení” s Francouzem Remim. Scéna jejich hádky nám nabízí Zdenino ponížení z toho, jak málo ví o vlastním dítěti, a současně i Lukášovo vyčerpání z neustálého předstírání. Hlavní hrdinku čeká tiché uvědomění, že mateřství neznamená, že své dítě znáte skrz naskrz.

Snímek je ideální volbou pro publikum, které oceňuje laskavý humorný nadhled, mezigenerační pochopení a citlivé komorní příběhy ze současnosti.Snímek je ideální volbou pro publikum, které oceňuje laskavý humorný nadhled, mezigenerační pochopení a citlivé komorní příběhy ze současnosti. Pro některé diváky může být úleva vidět snímek s queer tematikou, kde se vše netočí kolem vyhrocených hádek a vyčerpávajících dramatických situací. Síla snímku spočívá především v přirozené chemii mezi hlavními představiteli. Pavla Tomicová dojemně zvládá přechody mezi rozpaky a mateřskou ochranitelskou touhou, postava Jana Ciny skrývá frustraci, ale i spoustu pochopení pro matku, která tak trochu neví nic o světě.

Právě v neustálé snaze o laskavost se však skrývá i největší slabina snímku. Holý rozehrává dostatek dramatických linek na mnohem ostřejší film, od chátrajícího domu a umírání babičky přes lukrativní nabídky na prodej nemovitosti až po rozpadající se synův vztah ve Francii. Všechny tyto linky jsou však pouze načrtnuty. Konflikty vznikají náhle a stejně rychle vyprchávají. Hádky se okamžitě rozpouštějí v ranní kávě a vzájemném pochopení, otázka homofobie i osobních pochybností je řešena tak bezproblémově, až se přirozená dobrota postav stává scenáristickou zkratkou. Snímek málokdy domýšlí, co by se stalo, kdyby vřelost narazila na odpor a prostou lidskou zlobu.

I přes zmíněné řemeslné i dramaturgické výhrady má Chica Checa osobité a nepopiratelné kouzlo. Její kulturní výměna funguje oboustranně. Syn nepřijíždí z Paříže, aby matku poučoval a zachraňoval, a matka se kvůli pochopení dítěte nemusí ze dne na den proměnit v intelektuálku. Oba se učí respektovat svět toho druhého. Výsledkem je jemná a laskavá podívaná o přijetí, která si zaslouží pozornost pro svou lidskost, vřelost a herce, kteří jí vdechli opravdový život. Potěší fanoušky, kteří mají chuť na přístupný film s lehce netradiční tematikou, aniž by museli čelit těžkému traumatu. Naopak nezaujme diváky vyhledávající vyhrocené dramatické konflikty či těm, kdo od queer tematiky očekávají syrovost a nekompromisní společenskou kritiku.

Atmosféra české vesnice je autentická.