Věděli jste, že Jeníčková nepodceňuje pečlivou pracovní přípravu?
Vzpomínáte si na krásnou Mariku ze Sněženek a machrů či na Vendulku z „Básníků“? Herečka Eva Jeníčková nezahálí, točí u nás i v Americe a v současnosti ji můžeme spatřit i po boku Oldřicha Kaisera ve snímku Klauni, který zaujal nejen české, ale i světové publikum. Při příležitosti slavnostního pokřtění DVD a Blu-Ray s tímto titulem jsme jí položili několik otázek. Dozvěděli jsme se tak, jak se na roli Markéty připravovala, jak se s natáčením popasoval její pes Finnegan i jak se liší český a americký přístup na uměleckých školách.
Červený koberec: Ve filmu Klauni hrajete Markétu, milující manželku Maxe (Oldřich Kaiser), který si prochází těžkou životní situací. Podstoupila jste nějakou speciální přípravu pro tuto roli?
Eva Jeníčková: Samozřejmě. Ta specificita tam musí být. Ty lidi jsou teď tak sofistikovaní, že nemůžete hrát rakovinu, nemůžete hrát věci, které se dějí, aniž byste je zažili sami, nepoznali je z druhé ruky nebo se na ně nepodívali. Já jsem měla to hrozné štěstí, že do určité míry je to příběh Borise Hybnera, který si tímto prošel. Takže jsem se zmocnila jeho ženy (smích), se kterou jsem si tajně povídala. Navíc mi Boris zařídil návštěvu primářky v Motole, která byla úžasná. Povídaly jsme si asi dvě a půl hodiny a řekla mi spoustu věcí. Člověk to tak nějak do sebe absorbuje a ono to tam pak je. A když to potřebuje, tak se to prostě zjeví.
Červený koberec: Jak se Vám spolupracovalo s Oldřichem Kaiserem? Sedli jste si jako herečtí kolegové a manželé?
Eva Jeníčková: Olda je úžasný parter. Je s ním sranda a zároveň umí být strašně seriózní a zažraný do toho něco zkoušet, přijímat a navrhovat. Hrozně krásně se s ním hraje jako s partnerem. Je úžasně senzitivní.
Červený koberec: Máte s Markétou něco společného?
Eva Jeníčková: Člověk je jako křišťál, který má spoustu hran. A vy si musíte najít hrany toho křišťálu, které rezonují s tou rolí. Všichni v sobě máme všechno, ale jací jsme, je náš výběr ovlivněný výchovou. To mě na herectví baví ze všeho nejvíc, že se člověk může stát někým jiným. Je to, jako bychom měli několik životů.
Červený koberec: Režisérem filmu byl Váš manžel, Viktor Tauš. Bylo to pro Vás výhodou, nebo byl na Vás naopak daleko přísnější než na ostatní herce?
Eva Jeníčková: Já si myslím, že se ke všem lidem na place choval stejně. Akorát, když byl nějaký průšvih, tak já jsem to doma slyšela a schytala jsem to. (smích) Ani si nedovedu představit, když se člověk soustředí na dobro projektu, že by se choval jinak. Já bych to ani nechtěla.
Červený koberec: Když si vzpomenete na natáčení Klaunů, co se Vám vybaví jako první?
Eva Jeníčková: Když jste to řekla, tak se mi vybavilo tisíce lokací a věcí, které jsme dělali. Já nevím. To bylo tak barvité. Náš byt s Maxem u snídaně… Ve Finsku, jak jdu po ulici zapadané sněhem a je příšerná zima… V Lucembursku, kde jsme na lokaci a točí se divadlo, ale za oknem je památník generála Pattona, který pak samozřejmě zakryli, jako že je to v Praze… Mně tam naskočí takové množství flashbacků, že nedokáži říct, co je tam první.
Červený koberec: Příležitost zahrát si dostal i Váš pes Finnegan. Jak to před kamerou zvládal?
Eva Jeníčková: On je boží. Dělal s dětma a zvládal to, i když mu kdysi ublížily. Točili jsme scénu v předsíni a sedmkrát to udělal pokaždé stejně. A když slyšel „stop“, tak se v půli kroku zastavil a odešel ke křeslu. Posedmé, když jdu pro něj naposledy, tak má takový ten pohled, já tě tak nenávidím, ale pro tebe to teda udělám. (smích)
Červený koberec: Vy jste již s hotovým filmem vycestovala do zahraničí (Amerika, Kanada…) na různé projekce a festivaly. Jak tamní diváci film přijali, jak na něho reagovali?
Eva Jeníčková: Úžasně. Je strašně zajímavé, speciálně na festivalech, kde chodí filmoví fanoušci, tak lidé uprostřed filmu, po skončení skeče Oldřicha s Didierem, tak tleskají, jak kdyby byli v divadle. V Bombaji z toho teď udělali nejlepší film festivalu. Úžasné kritiky ve Francii. Na mezinárodní úrovni ten film berou opravu jako lidskou story, protože neznají Kaisera s Lábusem, nečekají, že tam bude řachanda… Myslím si, že světové publikum se nebojí jít do emotivních věcí. Ohlasy byly nádherné. Těšila jsem se na besedy, kde diváky zajímaly i organizačně finanční věci.
Červený koberec: Vy jste studovala herectví, tanec a zpěv jak u nás, tak v Americe. Byl velký rozdíl v americkém a českém přístupu?
Eva Jeníčková: Jeden zásadní. Tady, vám na škole řekli, když se vám něco povedlo: „To byla náhoda, to byl adrenalin. To už se nestane.“ Tam, v Americe mi můj mentor teď řekl: „Stane se to jednou, stane se to vždycky. Teď to musíš udělat.“ A je to naprostá pravda.
Červený koberec: Na kontě máte filmové pracovní projekty jak u nás, tak v Americe, je rozdíl v tamním a našem filmařském zázemí? Jak to vypadá na natáčecím place?
Eva Jeníčková: Já si myslím, že se to teď strašně vyvážilo, i díku tomu, že se tu dělalo spoustu zahraničních zakázek. V té kvalitě štábů žádný rozdíl není. Naopak, jsou ochotni tu popracovat déle. Jediná věc, kterou bych vypíchla je, že ve státech se vás nedovolí vyrušit, když se na něčem pracuje. Řekněme, připravuje se záběr, neexistuje, aby kdokoliv, i asistent režiséra, přišel a začal se režiséra ptát na něco, co se netýká toho, co se v tu chvíli děje na place. To, co se děje před kamerou, ať již se jede naostro nebo se zkouší, je svatý – větší soustředěnost práce tam, kde je to na místě. Ale tady je takových schopných a talentovaných lidí, že člověk už neví, kde točí.
Červený koberec: Můžeme se na Vás těšit v nějakém dalším filmu?
Eva Jeníčková: Děláme divadlo. Podařilo se mi sehnat hru, která byla i na Broadwayi. Viktor bude točit seriál. Budeme dělat další film, který připravujeme… Takže se to takto sbírá.
