Klauni bodovali i na filmovém festivalu až v Haifě.
Úspěšný český režisér a producent Viktor Tauš nemá čas se ani chvíli nudit. Natáčení Klaunů ho zavedlo až do Lucemburska a dalších evropských zemí, využívá při práci náročné staré techniky a již pracuje na novém projektu, který je tak trochu srdcovou záležitostí. Na to, co má v plánu, jak probíhalo natáčení Klaunů či jestli ho na filmovém place poslouchala jeho manželka Eva Jeníčková, jsme se ho zeptali v krátkém rozhovoru. Jste zvědaví, co nám odpověděl?
Červený koberec: Mohl byste nám přiblížit, jak se vlastně projekt Klauni zrodil a jakou roli v tom sehrál Boris Hybner?
Viktor Tauš: Já jsem začínal v divadle u Borise Hybnera. Miloval jsem jeho představení Někdo to rád horor, který byl vlastně takovým mým proč, v emotivním smyslu, co bych chtěl v životě dělat. Vypravil jsem se za ním do divadla udělat rozhovor. Ono se to tak nějak změnilo v rozhovor jeho se mnou a stali se z nás velmi blízcí kamarádi, stal se mým učitelem, mentorem… Prožíval jsem s ním všechny ty roky v divadle Gag, kdy musel čelit postupně mizejícímu zájmu o pantomimu a od té doby si v sobě nesu sen natočit film o soukromých životech těch, kterým se smějeme v divadlech, cirkusech, o lidech, kteří komedii dělají jako zaměstnání. Tak dlouho jsem ho otravoval, až jsme s Borisem napsali námět. Požádal jsem Petra Jarchovského, jestli by do tohoto projektu nevstoupil a nepomohl mi napsat scénář… A tak jsme si nad fotografií tří klaunů začali snít svůj vlastní příběh o tom, co se s tou trojicí mohlo stát.
Červený koberec: Film Klauni vznikl v evropské koprodukci (Česko, Finsko, Lucembursko a Slovensko), což bezesporu přineslo nejedno úskalí. Jak probíhalo natáčení za hranicemi?
Viktor Tauš: Je to unikátní koprodukce čtyř malých evropských zemí. Od začátku jsem snil obsadit do role Silvie herečku Kati Outinen. Tak jsem se osmělil, poslal scénář, do které ho se zamilovala a rozhodla se roli přijmout. V důsledku toho jsem hledal finského partnera, který by mi toto umožnil. Lucembursko, tomu do dneška sám nerozumím… (smích) Já jsem ten film s kolegou prezentoval v Cannes na filmovém marketu. Oni zahořeli pro ten příběh. Ve chvíli, kdy se zamilujete do jednoho textu, tak národnosti přestávají být důležité a všichni táhneme za jeden provaz. Potřeboval jsem a chtěl francouzské herce, toužil jsem po Julii Ferrier a Didier Flamandovi. A oni mi to umožnili.
To natáčeni s sebou samozřejmě přináší svoje specifika. Každá země má jiné pracovní zvyklosti, jiné kulturní zvyklosti, jinou pracovní dobu, jiné honoráře… To jsou samozřejmě věci, kterým musíte čelit. Lucemburčani pracují deset hodin denně. Finové sice o trošičku déle, ale mají zase svoje jiná specifika. My Češi jedeme šestnáct hodin bez přestávky… (smích) Díky tomu jsem objevil v těch českých štábech pro sebe, pro svoji dobu ty pověstné hrabalovské „perličky na dně“.
Červený koberec: Jak jste hledal herce pro jednotlivé role?
Viktor Tauš: Měl jsem to štěstí, že ti všichni moji vysnění roli přijali hned na začátku. Věděl jsem, že v hlavních rolích chci mít komedianty, jako protiklad herců, protože mají úplně jiné herecké instinkty. Všichni ostatní herci vznikli při snění nad textem a jsou moje první volba.
Červený koberec: Oskara, jednoho z ústřední klaunské trojice, si zahrál francouzský herec Didier Flamand, jehož repliky musely být předabovány do češtiny. Při samotném natáčení jste používal speciální metodu. Mohl byste nám ji přiblížit?
Viktor Tauš: Snímek je natočen jako poklona klasickému filmovému vyprávění, součástí čehož je stará technika. Ta spočívá v tom, že když máte zahraničního herce a potřebujete, aby ve finále mluvil jiným jazykem, tak spočítáte slabiky v tom konečném jazyce, protože jedna slabika je jedno otevření pusy a herec se pak naučí číselné sekvence, hraje čísla.
Červený koberec: Oldřichu Kaiserovi i Jiřímu Lábusovi scénář předepisoval poměrně razantní změnu vizáže. Byly každodenní změny v maskérně náročné? Jak se s nimi herci poprali?
Viktor Tauš: Olda se nechal hned na začátku vyholit dohola a existoval tak s námi čtyři měsíce, protože bylo snazší mu vlasy přilepovat, než je postupně odebírat. Bohužel jsem neměl ten luxus, že bychom mohli točit chronologicky. U Jirky Lábuse… Já miluji, když se make-up využívá jako další herecký prostředek k vyjádření charakteru postavy. Jeho Viktor žije v hrůze, že svět, kterému zasvětil celý život mizí. A spolu s tím mizí i jeho tělo… Prostě žere. Oslovil jsem Rendu Stejskala, kterého považuji za nejlepšího maskéra, jakého tady u nás máme, a ten speciální želatinou vytvořil jeho nový tvar. Jirka musel trávit denně čtyři hodiny v maskérně před začátkem natáčení. Ale on se do nové podoby zamiloval, protože to sloužilo té figuře a stal se mu z toho pomocník, jak ji nejlépe ztvárnit.
Červený koberec: Když si vzpomenete na samotné natáčení, co se Vám vybaví jako první?
Viktor Tauš: Já když vzpomínám na film, tak vzpomínám na lidi, se kterými jsem ho dělal. Vzpomínám na svoje herce, na Borise, na Petra Jarchovského… Vzpomínám na úžasnou skupinu lidí a doufám, že se s nimi budu moci opět potkat.
Červený koberec: Jak se Vám režírovala Vaše manželka Eva? Poslouchala?
Viktor Tauš: Fantasticky. Já ji považuji za naprosto úžasnou herečku a pro mě nejvýraznější figuru své generace. My máme stejný způsob práce. Ona ten text analyzuje, vytváří si vnitřní život dané figury. Potom hledá, jakým způsobem ji ztvárnit. Je nesmírně pokorná a pracovitá. Takže to pro mě byla ohromná radost.
Červený koberec: Vy jste již s hotovým filmem vycestoval do zahraničí (Rusko, Izrael …) na různé projekce a festivaly. Jak tamní diváci film přijali, jak na něho reagovali?
Viktor Tauš: To bylo pro mě nesmírně zajímavé. Ten film má v současnosti za sebou nějakých pětadvacet festivalů, plus přehlídky organizované Českými filmovými centry… Nikdy bych před natáčením Klaunů nevěřil, jak rozdílní lidé v jednotlivých zemích jsou. V Belgii, v Lucembursku a ve Francii šli divácí hodně s humorem toho filmu. Více než bych čekal. Ve Finsku, nebo právě v tom Izraeli naopak šli s emotivní linií. Pro mě asi nejúžasnější projekce byla na filmovém festivalu v Haifě. Kde byla velmi noční projekce, film skončil po půlnoci, nezvedl se ale ani jediný člověk, všichni zůstali až do konce a byli nesmírně zasažení srdcem Klaunů. Což je pro mě ohromná radost. Cítil jsem, že se nám něco povedlo.
Červený koberec: Máte již nápad na nový film? Pokud ano, prozradíte nám, o čem bude?
Viktor Tauš: V tuto chvíli produkuji tři filmy. Příští rok přijde do kin snímek Slávka Horáka Domácí péče s Bolkem Polívkou a úžasnou Alenou Mihulovou. Koprodukuji polský film Červený pavouk. Mým srdcovým projektem je koprodukční práce na Rudém kapitánovi Michala Kollára, což je adaptace bestseleru Dominika Dána. Svůj vlastní režijní film… My jsme letos s autorkou Evitou Naušovou vyhráli v Cannes cenu Krzysztofa Kieslowského za nejlepší středo a východoevropský nerealizovaný scénář k filmu Amerikánka. Což je takový můj vysněný projekt, který chci dělat od Kanárka. Je to příběh o svobodě, je to příběh dívky, která se narodila v Americe do rodiny českých imigrantů provazochodců. Když jí bylo čtrnáct let, tak ji její maminka unesla zpátky do komunistického Československa, tady ji opustila a umístili ji do pasťáku.
