Recenze: Heretik přináší mrazivou kombinaci víry, hrůzy a nekonečných monologů

Když víra klepe, neotvírejte dveře.

Když se řekne horor, pravděpodobně si hned nepředstavíte Hugha Granta, jak v tlumeně osvětleném obývacím pokoji zpívá Creep od Radiohead. Ale to se možná po tomhle filmu změní. Heretik, dílo Scotta Becka a Bryana Woodse, vás dost možná přiměje na mnoho věcí nahlížet jinak, alespoň na chvilku. Film se odvažuje položit velkou otázku: je víra silnější než rozum? A není to ani tak debata, jako spíš vyjednávání o rukojmích s lehkým občerstvením.

Děj začíná docela nevinně: dvě mladé idealistické misionářky (Sophie Thatcher, Chloe East) se vydávají šířit boží slovo, když zaklepou na dveře pana Reeda (Hugh Grant), zdánlivě zdvořilého muže, který se nemůže dočkat, až si s někým pohovoří o víře. Než se nadějeme, dívky se ocitnou jako rukojmí jeho teologických „debat“, ve kterých je každá věta past. Zvládnou ho přechytračit a dostat se z domu? A jde to vůbec? Reedův dům je teologická úniková místnost s pouhými dvěma výsledky: osvícení nebo existenciální zoufalství. Kdo by tušil, že z “Máte chvilku na rozhovor o Bohu?” se může během pár minut stát “Máte chvilku na křik o svůj život?”

Hugh Grant jakoby čekal celou svou kariéru na to, aby nás vyděsil.Pana Reeda si můžeme představit jako dítě Jigsawa a profesorky teologie. Je to okouzlující šílenec, který by nás dokázal jednou rukou vraždit a druhou nám opravovat esej o Kierkegaardovi. Hugh Grant jakoby čekal celou svou kariéru na to, aby nás vyděsil. Vyzařuje z něj hrozba, střídá vřelost s krutostí, ze které mrazí, a v rukávu má spoustu argumentů k podložení své šílené logiky. Ale mladičké herečky, které představují jeho protihráčky v téhle hře, jsou taktéž přesvědčivé, mají skvělou vzájemnou chemii a naštěstí se jejich postavy často chovají dost rozumně, což nám umožňuje jim fandit. Jejich snaha přelstít Reeda působí stejně reálně jako rostoucí napětí v místnosti.

Požehnání a hříchy tohoto filmu? Vyprávění je tancem mezi vírou a ateismem, přičemž Reed využívá vše od popkultury až po biblická podobenství, aby sestrám udělal díry do víry. Při sledování Heretika si připadáte jako v pasti noční debaty o náboženství na vysokoškolské koleji, až na to, že tentokrát má student filozofie motorovou pilu. Napětí se buduje tak pomalu, že byste si mohli myslet, že film sestříhala stejná komise, která schvaluje vatikánské zázraky – sice uměřeně, ale lehce mučivě. Posledních dvacet minut působí jako zkouška naší víry, ne v Boha, ale ve schopnost tvůrců držet se při zemi. Někdo by mohl říct, že to zvládli, jiný zase, že se úplně minuli účinkem. Vizuálně se Heretik trefuje do atmosféry. Kamera zachycuje tísnivou klaustrofobii Reedova domu, přičemž každý tlumeně osvětlený kout a vrzající prkno podlahy přispívají k neklidu. Samotný dům působí jako živý – není to ani tak domov, jako spíš labyrint psychologických pastí. 

Ale tady je ten háček: Heretik není pro každého. Pokud hledáte tradiční horor s lekačkami a spoustou nechutností, budete se nudit jako na nedělní mši. Tempo je rozvážné, někdy až pomalé, a filozofické debaty, ačkoli fascinující, mohou působit hutně, a scénář se jich zuby nehty drží i ve chvílích, kdy by už hrdinové ve skutečnosti nejspíš nedebatovali. Závěrečný akt je sice účinný, ale mírně se přiklání ke konvenčním hororům, což působí v rozporu s jinak jedinečným přístupem filmu.

Heretik je nadprůměrně chytrý, znepokojivý a plný výrazných hereckých výkonů. Je ideální pro fanoušky psychologických hororů, kterým nevadí, že jsou tu lekačky a krev jen občas. I pro české publikum, které není zrovna proslulé svou zapálenou vírou, nabízí snímek dost zábavy, je totiž tak trochu o zpochybňování všeho – ideální pro ty, kteří rádi rozbalují vrstevnatá témata u piva (nebo tří). Scénář je chytrý a pouští se do filozofických debat, které jsou stejně přesvědčivé jako rozčilující, a někdy je napětí takové, že má každý divák chuť se pomodlit. Je to podívaná strhující, vyšinutá, rouhačsky okouzlující, ale ne vždy ďábelsky chytrá. Každopádně pokud vaše představa o dobrém hororu spočívá ve sledování démonů, kteří pronásledují teenagery, tento film vynechte.

Kdo by řekl, že morální zoufalství může vypadat tak dobře ve světle svíček?

Když zaklepete na špatné dveře.

Dokazování božského ještě nikdy nebylo tak mrazivé.