Recenze: Dozorkyně je dusivým snímkem o zármutku a pomstě

Vydejme se přes emoční minové pole.

Pokud máte rádi filmy, které vás provedou labyrintem psychologického napětí a přitom si budou pohrávat s vaším morálním kompasem, máte se na co těšit. Toto intenzivní vězeňské drama režiséra Gustava Möllera je vzdáleným příbuzným jeho předchozího snímku Tísňové volání. S Dozorkyní zkoumá téma pomsty, vykoupení a etická dilemata, která vznikají, když se něčí nezahojená minulost střetne s profesním životem v extrémních podmínkách.

Eva (Sidse Babett Knudsen), naše hlavní hrdinka, není obyčejná vězeňská dozorkyně. Vězně vítá s úsměvem, učí je meditaci a vyzařuje z ní mateřská energie, která z ní dělá neoficiální světici jejího oddělení s nízkou ostrahou. Evin pečlivě pěstovaný zen se však s příchodem Mikkela Iversena (Sebastian Bull), mladého, prchlivého vězně s mrazivou spojitostí s její osobní tragédií, prudce změní ve vnitřní chaos. Mikkel není jen další vězeň a kvůli tomu se rozpadá Evina morální převaha i schopnost empatie a začíná napínavá psychologická hra, v níž se střetává soucit s pomstou.

Příběh se nám poodkrývá postupně, přesto mnohem rychleji, než bychom od Möllera čekali. Odhaluje vrstvy smutku, viny a pochybné spravedlnosti. Eva, vždy profesionálka, nerezignuje, když si uvědomí své spojení s Mikkelem. Místo toho požádá o přeložení do přísně střeženého křídla, kde je Mikkel umístěn, a pustí se do své vendety. Jak Eva postupně zhoršuje podmínky Mikkelovy už tak mizerné existence, jejich vzájemné vztahy oscilují mezi mrazivými a srdceryvnými momenty, které vás donutí pochybovat o tom, kdo je skutečný vězeň svých skutků.

Knudsen v roli Evy je tlukoucím srdcem filmu, je zdrženlivá a intenzivní, mění svou mateřskou vřelost na chladný, vypočítavý vztek pouhým mrknutím pronikavého pohledu. Bull je v roli Mikkela dokonalým protipólem, zčásti divoká hrozba, zčásti zraněné zvíře. Společně vytvářejí dynamiku, která vře napětím a vyústí v nepředvídatelné situace. Tohle není příběh o hrdinech nebo padouších, ale o dvou hluboce chybujících jedincích, kteří se pohybují v morálně nejednoznačném labyrintu.

Möller, věrný své formě, buduje tísnivou atmosféru, která působí jako živá.Möller, věrný své formě, buduje tísnivou atmosféru, která působí jako živá. Kombinuje monotónnost a klaustrofobii vězeňského života, kovové řinčení, ozvěnu kroků, dokonce i ticho se stává postavou, která umocňuje momenty s emocionální váhou. Vizuálně se kamera opírá o ostré kontrasty a scény zahaluje do stínů, které jako by odrážely Evin vnitřní neklid. Tempo filmu je neúprosné a zvraty působí jako nečekané údery. Möller neztrácí čas vedlejšími zápletkami a soustředí se na stupňující se psychologickou válku Evy a Mikkela.

Nedostatky Dozorkyně pramení z neschopnosti plně vtáhnout diváky do života postav. Příběh představuje základ, který by mohl být hluboce působivý, ale provedení na něj nenavazuje. Postavy působí spíše jako tematické symboly – nástroje pro sdělení filmu – než jako skuteční, chybující, dýchající lidé. Tento nedostatek autenticity ztěžuje emocionální vazbu na ně. Možná byste čekali, že se necháte strhnout jejich bojem, budete fandit jejich vykoupení nebo dokonce budete zápasit s rozporuplnými sympatiemi. Namísto toho jsou jejich motivace buď příliš neprůhledné, nebo příliš jednostranné, takže se od nich oddělíte. Nejde jen o to, že postavy jsou nedokonalé, nedokonalé postavy mohou být nekonečně přesvědčivé, ale o to, že vám film nikdy nedá šanci je plně pochopit. Bez tohoto spojení jejich cesta nepůsobí jako emocionální trefa do černého, spíše jako chladné, akademické cvičení. Evě se také daří, co si zamane, a to trochu zrazuje naši důvěru. Vkrádá se na samotku, tráví čas kde nemá, manipuluje s vězeňskými protokoly s podivuhodnou lehkostí. Její parťáci se nad tím občas pozastaví, ale následky to nemá. Film také nevyužívá příležitosti k hlubšímu prozkoumání nedostatků vězeňského systému.

Pokud jste příznivci morálně složitých příběhů a silných hereckých výkonů, nejspíš vám sedne snímek se svými nepříjemnými otázkami: Může pomsta a spravedlnost někdy existovat vedle sebe? Jak daleko by měl někdo zajít, aby se postavil své minulosti? Nejde ale o uspokojivý příběh o vykoupení a rozhodně ne o lehkou podívanou.

Dozorkyně je drásajícím zkoumáním zármutku a pomsty, není bez chyb, ale určitě je to atraktivní podívaná pro ty, kteří oceňují temnou, introspektivní kinematografii. Jde o pomalu se rozvíjející charakterovou studií, ponurý tón a neutuchající napětí ale nejsou pro každého a nedostatek katarze může některé diváky zanechat neuspokojené.

Tohle není Zelená míle, ale veselo tu také není.