Recenze: Roklina přináší lásku na první výstřel

Romeo a Julie se setkávají s Predátorem. Nebo tak něco.

Kdy jste naposledy viděli solidní romanci spojenou se slušnou akcí a pár monstry? Už dávno? Nikdy? Teď máte příležitost. Film Scotta Derricksona je takovým zvláštním mixem žánrů, který zní jako chaotický experiment, ale nějak záhadně nevybuchne v laboratoři. Je to sci-fi horor i romantický akční thriller – protože proč se spokojit s jedním žánrem, když můžete do hrnce hodit všechny ingredience a doufat v to nejlepší? Ačkoli si film klade za cíl být strašidelnou jízdou s romantickým podtónem, ve skutečnosti přináší jen mírně zábavnou, silně zapomenutelnou dvouhodinovku. Ale u té stejně vydržíme, protože hlavní postavy jsou neodolatelné, alespoň na ty dvě hodiny. Bude se vám Roklina líbit? Nebude se vám nelíbit. Nebudete ji milovat. Podíváte se na ni a po třech dnech budete mít možná problém vzpomenout si, jestli to byl zmatený sen, nebo skutečný film.

Seznamujeme se s Levim (Miles Teller), osamělým odstřelovačem milujícím poezii, a Drasou (Anya Taylor-Joy), litevskou vražedkyní s tatínkem z KGB. Tito dva okouzlující zabijáci jsou rozmístěni ve věžích na opačných stranách mohutné rokle a mají za úkol hlídat blíže nespecifikované zlo číhající dole. Dostanou přísné rozkazy: Žádné mluvení. Žádné bratříčkování. Jen zírají do propasti a čekají, až z ní vyleze něco odporného. A to po celý rok, kdy mají tuhle práci. Tato pravidla samozřejmě hodí za hlavy rychleji než dítě, které byste postavili k červenému tlačítku s nápisem „Nemačkat“.

Jejich chemie je nejpřesvědčivější a nejvíce okouzlující částí filmu.Hlavní hrdinové si začnou přes panoramatická okna vyměňovat zprávy, které se z taktických poznámek vyvinou ve flirt na dálku. Brzy hrají šachy, citují poezii a z jejich vražedných úkolů se stane nejnetradičnější romantická komedie roku. A upřímně? Funguje to. Jejich chemie je nejpřesvědčivější a nejvíce okouzlující částí filmu. Jenže toto blažené sniperské namlouvání samozřejmě nemůže trvat věčně. Když se konečně v druhé polovině snímku dostaneme k tomu, co se skrývá tam dole, jsme docela otrávení, že se dál nevěnujeme vztahu našich hrdinů, když to zrovna začalo být opravdu zábavné. Místo toho nás scénář spolu s ústředním duem hodí do mlhavých hlubin předvídatelnosti.

A v tu chvíli se Roklina prudce změní z roztomilé zabijácké romance na „aha, my vlastně původně točili film o příšerách“. Rokle, která se tváří jako děsivá hrozba konce světa, je… no, podivně povědomý mišmaš Anihilace (snímek o tolik vizuálně zajímavější!) a všech filmů o tom, jak si vláda zahrávala s přírodou. Místo svěžího hororu se dočkáme kříženců lidí, rostlin a hmyzu, kteří vypadají jako Grootovi zlí bratranci, a postupujeme roklinou s různě zbarvenou mlhou jako bychom postupovali levely ve videohře. Film dráždí tajemstvím, co se tam dole vlastně děje, ale když konečně vyloží karty na stůl, odhalení je spíš mizerné a místy až úsměvné, než ohromující.

To nejlepší na Roklině je bezesporu Teller a Taylor-Joy. Jsou okouzlující, oddaní a díky nim vám na vztahu Leviho a Drasy skutečně záleží. Romantika je kupodivu nejsilnější částí filmu a je frustrující, že ji film v polovině odsunul na vedlejší kolej ve prospěch generických rvaček s monstry. Akce? Je fajn, ale nic převratného. Film se naštěstí vyhýbá superhrdinským absurditám – Levi a Drasa bojují jako skuteční vycvičení agenti, ne jako ninjové, kteří se vzpírají gravitaci – ale jakmile se objeví monstra, originalita jde ke dnu. Každá honička, souboj a výbuch působí, jako by vycházely z předem připravené šablony akčního filmu.

Derricksonova režie má momenty, kdy má šmrnc, zejména v přízračné, barevně se měnící atmosféře rokle. Film odvádí solidní práci při udržování vysokého napětí, ale nikdy nedosáhne opravdového hororu, je to spíš lepkavá lekačka než skutečná hrůza. Rozhodně vám víc rozpumpuje krev v žilách díl Stranger Things. Scénář je občas chytrý, ale nakonec ho omezuje zápletka, která vyčerpá všechna překvapení dlouho před závěrečnými titulky. Důvody ke zhlédnutí? Hlavní představitelé jsou skvělí, romantika je nečekaně silná a stylových vizuálních efektů je tu dost na to, abyste byli v napětí. Důvody k vynechání? Příšery jsou nedotažené, druhá polovina je bolestně předvídatelná a tento příběh jste pravděpodobně viděli zpracovaný lépe jinde.

V každém druhém akčním filmu najdeme nějakou lacinou romantickou zápletku, která je tam jen aby se neřeklo, případně aby byl důvod ukázat nějakou pěkně oblečenou (či vysvlečenou) ženu. Na Roklině je ovšem romance to, co funguje nejlépe a co nás udrží u filmu až do konce, i když nás druhá polovina znudí předvídatelnými “zvraty” a šokujícími “odhaleními”. Chceme za každou cenu vědět, zda se tahle dvojka, která moc v lidstvo ani lásku nevěří, dočká svého happy endu. Potom na tento snímek můžeme s klidným svědomím navždy zapomenout.

Hlavní hrdinové doteď brali před láskou nohy na ramena.