Recenze V pasti: Jedna jízda luxusní károu přímo do pekla

Z člověka uvězněného v autě se dá vyždímat jen omezené množství napětí.

Vítejte V pasti, klaustrofobické hře o přežití pro jednoho člověka uvězněného v SUV s tak vymazlenými vychytávkami, že by to Elona Muska rozplakalo hanbou, způsobujících tolik traumat, že by Freud s Jungem vstali z mrtvých. Tento thriller není ale boj člověk versus stroj, spíš člověk versus kurz morálky dodávaný přes Bluetooth. Nečekejte ale Rychle a zběsile, spíše variaci na Telefonní budku a Saw zároveň. Připoutejte se, protože se dobrovolně chystáte projet s nedobrovolnou obětí kruté pomsty, a to obětí čistě náhodnou. A nečekejte, že se v dohledné době dostanete ven.

Zápletka je zdánlivě jednoduchá, podvodník Eddie (Bill Skarsgård, v němž se zračí veškerý maniakální smutek muže, jehož celý život je jedno dlouhé špatné pondělí) profesionálně vykrádá auta v zářivě růžové mikině. V poslední snaze zalátat svou rozpadající se existenci se vloupá do něčeho, co se zdá být svatým grálem nehlídaných luxusních vozidel. Bohužel dotyčné SUV není zázračným řešením, jak se zbavit dluhů. Jde o past, kterou na zakázku navrhl někdo, kdo má příliš mnoho času, příliš mnoho peněz a znepokojivý smysl pro poetickou spravedlnost. Do hry vstupuje William s hlasem Anthonyho Hopkinse, který se rozhodl hrát si na Boha (nebo ďábla?) a promění vozidlo v mučírnu morální odplaty čalouněnou luxusní kůží.

Na chvíli je to skvělé. Auto se stává postavou: chladné, elegantní, nelidské, plné překvapivých nástrah. Uzavřená rakev, kde se pohodlí stává hrozbou a interiér voní zoufalstvím. Okna Eddieho nejen odrážejí, ale také se mu vysmívají. William vede monology, pronáší kázání o třídní nerovnosti, spravedlnosti a pomstě. Je to pekelný TED Talk jednoho psychopata a vy budete buď viset na každém slově, nebo drásat čalounění spolu s Eddiem.

Skarsgård používá svou zranitelnost tak, jak jiní používají pěsti – jeho oči prosí, hlas se mu láme a tělo se kroutí v pomalém tanci se zoufalstvím.Skarsgård mezitím hraje jako o život (haha), a my chápeme, čím ho tahle role nalákala. Jeho Eddie není karikatura zločince ani sympatický světec, prostě hluboce chybující, zlomený muž, který se snaží překročit dlouhý stín své minulosti. Skarsgård používá svou zranitelnost tak, jak jiní používají pěsti – jeho oči prosí, hlas se mu láme a tělo se kroutí v pomalém tanci se zoufalstvím. Cítíte jeho žízeň, vztek i ponížení. A i když si nejste jisti, zda máte Eddieho rádi, přistihnete se, že mu fandíte, už jen proto, že alternativa vám připadá příliš krutá.

Jenže brzy začíná být jízda monotónní a cítíme, že nádrž s nápady je téměř prázdná a jedeme na rezervu. Po poměrně napínavém počátečním seznamování začne film jezdit dokola jako na kruhovém objezdu. Z člověka uvězněného v autě se dá vyždímat jen omezené množství napětí, i když je to auto strojem na zabíjení. Scénář se stejně jako zásoba vzduchu začíná tenčit. Hopkinsův William zůstává většinou jen tajemným hlasem, a určitou dobu je zábavné sledovat, jak filozofuje jako nihilistický Sokrates na dovolené. Bohužel, témata se opakují jako nejnovější hit v rádiu a kdysi třeskuté dialogy začínají znít jako několikahodinový přenos z Poslanecké sněmovny. Přesto je tu spousta věcí, které stojí za obdiv. Díky kameře působí prostředí jedné lokace dynamicky a dusivě stejnou měrou. Osvětlení přechází od sterilního k pekelnému, což odpovídá Eddieho rozpadající se psychice.

Film chce, abyste přemýšleli. Chce, abyste si položili otázku, zda může být spravedlnost někdy „osobní“, aniž by se stala sadismem, zda lze pod rouškou morálky využít privilegia jako zbraně. Ale pak to frustrujícím způsobem zamlží. Williamovy stížnosti jsou pochopitelné, ale jeho metody? Už méně. Film koketuje s myšlenkou „možná má pravdu“ a pak se příliš přiblíží k „možná si chudí zaslouží, co je čeká“.

Eddie není jen uvězněn v autě, ale také v začarovaném kruhu viny a ekonomického zneužívání. Auto je Amerika: krásná, nedostupná a vybavená systémem, jehož cílem není chránit, ale trestat. A hlavní hrdina je každý, kdo uvěřil, že může začít znovu, jenže dříve či později mu dojde, že pravidla hry napsali lidé jako William. V pasti není snímek vybroušený k dokonalosti, což je frustrující. Ale je stále odhalující, mrazivý a občas geniální. Když se Eddie dívá skrz tónovaná okna na svět, který ho nikdy doopravdy nepustil dovnitř, uvědomíte si: vězením není auto. Nikdy jím nebylo.

Eddie si klidně zničí život, ale své dceři to udělat nechce.